Tentokrát zmíníme úsměvnější část naší historie. Jedná se o originální místní specialitu – hru gorodky. Pokusíme se vám nastínit pravidla: 2 party chlapů (zpravidla po pěti) oděni pouze v trenkách kopou naboso v sériích z velkého vápna. Gólu brání pětice, která se smí pohybovat pouze v malém vápně. Pokud míč vyrazí a kdokoliv z druhé pětice ho chytne ve vzduchu, může si ho dát na jakékoliv místo a střílet, pokud ho chytnou ve vápně jinak, střílí se z daného místa, jestliže míč opustí vápno, mohou si ho přiblížit jednou hlavičkou ze země a pálit. Když je roh, musí se po jeho zahrání střílet z voleje.

Stávalo se, že toto nevšední představení, u kterého byla kopa srandy, sledovalo více diváků, než fotbalové zápasy. Koháčské gorodky se kolikrát protáhly do setmění, v tom případě sloužily jako umělé osvětlení 2 zapálené sloupy voskových kelímků od piva vedle brankových tyčí. Jelikož byl náš plac ve středu hřiště škvárový, účastníci byli dokonale špinaví, po hře naskákali do řeky a pak už následoval pivní rozbor, který hradili pochopitelně poražení. Jak by řekl klasik, v jednoduchosti je krása.

Smutnou etapu naší historie začneme fotografií našich dorostenců, kteří stejně jako všichni ostatní museli před utkáními zdravit zdviženou pravicí. Pan rozhodčí i kapitán jsou předpisoví, ostatní se pochopitelně kroutí, jak mohou. Slávistická hvězda až na jednu výjimku šla z dresů pryč.

Že naše hvězda vadila dokumentuje i další společné foto z válečných let s neznámým soupeřem.

Vůbec první klubový protektorátní dokument potvrzuje policii, že pokračujeme ve fotbalové činnosti.

V červenci 1940 jsme přnuceni splnit nechutná protižidovská opatření, nacismus přímo zasahuje náš klub.

Okupačnímu režimu vadí i legionáři, kteří se zasloužili o vznik našeho státu, musíme poníženě potvrdit, že je ve svých řadách nemáme.

Veselejší zprávou je, že hrajeme dále fotbal, smutnější zprávou je, že naše hřiště bylo německými úřady v září 1942 zabráno, rozoráno a Bulhar na něm pěstoval zeleninu. Činnost ovšem neustává. Po dohodě se sportovním klubem S.K. Rožnov pokračujeme na jejich hřišti, což dokládá dokument z roku 1944.

Končíme návrhem odznaku k 10.letému výročí naší Slavie, abychom si ho mohli nechat vyrobit a hlavně nosit jsme opět museli potupně žádat.

Závěrem je třeba vzdát hold všem, kteří nás provedli celým tímto nelehkým obdobím, především předsedovi panu Karlu Böhmovi, povoláním učiteli.

Sportovním vrcholem v minulém století byla účast áčka mužů tehdejšího KIN ČB v krajském přeboru v sezónách 1964/65 a 1965/66. Na fotce jsou naši KP matadoři v čele s kapitánem Zdeňkem Hauserem. Samotnému postupu předcházela dvě vítězná tažení v nižších soutěžích.

Nejprve chlapi získali titul okresního přeborníka v roce 1963 pod vedením trenéra Josefa Dvořáka (všech 7 jeho synů hrálo za náš klub), následoval další vavřín oblastního přeborníka, tzv. krajské soutěže v roce 1964, vedoucím tohoto slavného týmu byla klubová ikona pan Václav Švácha. 

V souvislosti s krajským přeborem musíme zmínit vynikající mužstvo Koh-i-nooru ČB v sezóně 1981/82, které by též postoupilo nebýt administrativního začlenění juniorky Dynama (jeho béčka) do 1.A třídy, s ligovými pendly byli nad naše síly. Áčko KIN ČB na fotce skončilo tehdy druhé pod taktovkou legendárního trenéra Ryneše, který si pro svou nekompromisnost vysloužil přezdívku „Žukov“. 

Krajskou nejvyšší soutěží se však můžeme pochlubit již dříve. V roce 1960 ještě pod hlavičkou Tatranu ČB vyhrál dorost 1.oblastní třídu pod vedením trenéra Rudolfa Ždiarského (dědečka Rendy) a utkal se s vítězem 2.skupiny Velešínem o postup. Doma jsme vyhráli 2:1, venku remizovali gólem Jindřicha Petříka (tatínek Jindry) 1:1 a postoupili jsme poprvé v historii klubu do krajského přeboru.

Stejně jako muži i naši dorostenci zůstali v KP dvě sezóny 1960/61 a 1961/62, nutné je ale dodat, že tehdy to byla 2. nejvyšší soutěž ve své kategorii. Všem, kteří se na těchto výrazných klubových úspěších podíleli patří obrovský respekt.

Začneme šedesátými léty, kdy tehdejší totalitní režim zvolnil, což umožnilo domácí zápas s neznámým rakouským soupeřem. Naši poněkud nesmělí borci jsou vlevo, utkání slavnostně zahájil tehdejší předseda klubu pan Jaroslav Dvořák (tatínek loni zesnulého Vráti).

 Neobyčejné utkání jsme sehráli v roce 1972, u Malého jezu jsme přivítali bulharský olympijský tým, který se připravoval na LOH v Mnichově. Dokonce jsme vedli brankou Svěchoty, ale nakonec jednoznačně padli 1:9. Sedm gólů vstřelil nepolapitelný Plamen Markov, který později nasbíral 32 startů za národní tým. 

Pokračujeme pravidelnými návštěvami mužstva Lokomotive Meiningen z bývalé NDR, které se zúčastnilo čtyřech po sobě jdoucích Hynkovo memoriálů. 33.ročník v roce 1985 dokonce vyhráli, když nás porazili v semifinále a ve finále pak Kaplici 1:0. O rok později se to obrátilo , v semifinále jsme Meiningen porazili 4:1 a ve finále i Kaplici 3:2.

Podobné to bylo těsně po revoluci s rakouským týmem Kematen an der Ybbs, třikrát byli našimi hosty a třikrát našimi hostiteli. Toto přeshraniční setkávání zorganizoval Láďa Holík, bývalý brankář Koh-i-nooru a dodnes věrný fanoušek.

Končíme sezónou 1993/94, když jsme se v zimě v Rožnově na Meteoru střetli s rakouským mužstvem SV Leiben. Výsledek byl 3:0 pro nás, v řadách soupeře hrál internacionál Zdeněk Šreiner. Hřebínek nám spadl v létě, když nás rakouští přátelé smetli 5:1, to za ně zase tvrdil muziku exreprezentant Libor Radimec. Oba internacionálové mají mimochodem zlatou olympijskou medaili z LOH 1980 v Moskvě. S velkou mírou nadsázky se dá říci, že jsme světoví.

Text uvádíme s laskavým svolením jeho autora pana Petra Vondřicha, který se dlouhodobě věnuje historickému mapování ženského fotbalu v Česku i ve světě.

Dokážete si představit, že by se dnes nějaký český ženský fotbalový tým mohl utkat s týmem z anglické Women’s Super League? Nebo dokonce ho porazit?  Přesně to se ale na konci šedesátých let stalo.

Novodobá historie anglického ženského fotbalu se začala psát v červenci 1969 v pobřežním městečku Deal. Právě tam se totiž po konci dnes už legendárního fotbalového turnaje sešli zástupci 47 ženských fotbalových týmů a rozhodli o založení ženské fotbalové asociace WFA. Deal Ladies Football Tournament se v tom roce mohl poprvé pochlubit označením mezinárodní, když organizátoři pozvali na turnaj jeden rakouský tým a dvě ženské jedenáctky z Československa. Pokud tipujete, že to byly Slavia a Sparta, jste úplně vedle…

Naši zemi tehdy v kolébce fotbalu reprezentovaly družstva Koh-i-noor České Budějovice a Lokomotiva Praha. Bylo to vůbec poprvé, co nějaký náš ženský fotbalový tým odehrál zápas v Anglii. Letenky byly drahé, proto oba týmy cestovaly na ostrovy vlakem. A jak vzpomíná tehdejší manažer Lokomotivy a pozdější slavný sportovní komentátor Jaroslav Suchánek, cesta to byla víc než náročná. Následující den v sobotu přivítali oba československé týmy na radnici starosta Dealu a ministr zdravotnictví Ennals, jehož přítomnost odrážela skutečnost, že výtěžek z turnaje byl již tradičně věnován na kampaň Britského impéria proti rakovině. Vedoucí týmu Koh-i-noor Petr Brejžek vzpomínal: „V uvítacích projevech oba představitelé neopomněli zdůraznit spojenectví Čechoslováků a Britů, zpečetěné prolitou krví za druhé světové války. Ministr David Ennals byl i osobním přítelem Jana Masaryka. Byli jsme pozváni do starostovy pracovny na povinný drink.“ Na odpolední trénink se přišli podívat snad všichni členové rodin, u kterých byly fotbalistky během turnaje ubytovány.

V neděli se už konala finálová část turnaje, do které se kvalifikovalo osm nejlepších ženských týmů z celé Anglie, které byly převážně firemní jako třeba Kays nebo BP. Některé celky byly ženskými protějšky slavných mužských partnerů – Tottenham Hotspur nebo Manchester City. Startovaly i Modré krásky z Birminghamu, Nomádi z Nottinghamu, Hvězdy z Lutonu, Rebelky ze Swindonu a dokonce i Novicky ze Southamptonu. Pro Lokomotivu skončila účast v turnaji hned po prvním zápase, když Pražanky nestačily na Fodens Ladies FC, se kterým prohrály 0:4. Jihočeškám se vedlo lépe. V prvním utkání vyhrály nad Ipswich Town 1:0 brankou Pavelcové, utkání přiihlíželo 700 diváků. Koh-i-noor se tak probojoval do semifinále, kde na ně čekal skotský tým Cambuslang Hooverettes. Zápas pro sebe rozhodly Skotky dvěma slepenými góly na konci prvního poločasu. Konečný výsledek 1:2 korigovala pět minut před koncem Dvořáková. Ve finále turnaje tak proti sobě nastoupily týmy Cambuslang Hooverettes a legendárních Manchester Corinthians, které v semifinále vyřadili Fodens Ladies, přemožitelky Lokomotivy z čtvrtfinále. Mistryně Evropy z roku 1957 porazily Skotky 2:0, a obhájily tak trofej z předchozího roku. Na závěrečném ceremoniálu předal starosta Dealu oběma československým týmům výtisky českého vydání Bible kralické s podpisem britského ministra zdravotnictví. Pro fotbalistky Koh-i-nooru tím sportovní část pobytu v Anglii skončila.

Za recipročními utkáními anglického týmů v Československu stála paní Patricia Gregory, pozdější spoluzakladatelka a dlouholetá čestná tajemnice Ženské fotbalové asociace a členka Výboru ženského fotbalu UEFA. Za její přínos rozvoji ženského fotbalu v Anglii ji král Charles III. vyznamenal Řádem britského impéria. V červnu 2025 byla Patricie Gregory uvedena do Síně slávy britského fotbalu. Když dostala v říjnu 1968 dopis od podnikatele Leona Blacka, který měl obchodní kontakty v tehdejším Československu, zda by nedokázala zorganizovat vzájemné zápasy týmů z obou zemí, neváhala ani minutu. Aby se tak ale mohlo stát, musela nejprve sehnat finanční prostředky na pobyt anglického týmu v Československu, náklady na cestu si musela každá anglická fotbalistka zčásti hradit sama, zbytek uhradila Jihovýchodní anglická ženská liga z peněz, které se jí podařilo získat Patricia se také ujala organizace nominace hráček z jednotlivých klubů Jihovýchodní anglické ženské ligy. Trenérem výběru byl jmenován Harry Batt, který později vedl výběry Anglie na mistrovství Evropy v Itálii 1969 a mistrovstvích světa v Itálii 1970 a Mexiku 1971. Listopadového Eura se zúčastnilo i pět hráček výběru: Mary Blake, Tina Oliver, Sue Tungate, Chris Salmon a Valerie Cheshire, která hrála i na obou mistrovstvích světa v letech 1970 a 1971. První zápas v Československu odehrál výběr Jihovýchodní anglické ženské ligy v sobotu 19. července 1969 navečer na stadionu Karla Aksamita v Holešovicích. Domácí Lokomotiva Praha zvítězila 2:0. V sobotu po utkání následovala večerní recepce v pivovaru a v neděli prohlídka pamětihodností hlavního města. Po obědě se anglické fotbalistky vypravily do Týna nad Vltavou, kde sehrály další utkání, tentokrát s týmem Koh-i-noor České Budějovice. Ani tentokrát Angličanky neuspěly, když prohrály 3:4. Po bohatém pondělním společenském programu, ve kterém nemohla chybět ani návštěva pivovaru Budvar, odcestovala anglická výprava v úterý 22. července ještě k utkání v Ostravě. Své turné po Československu zakončily Angličanky utkáním až pod Tatrami, s Lokomotivou Markušovce. A stejně jako ve třech předchozích zápasech, ani tentokrát nedokázaly vyhrát. Cestou zpět se Výběr Jihovýchodní anglické ženské ligy opět zastavil v Praze, kde se kromě nákupů suvenýrů setkal v Podolí s olympijskou vítězkou ve skocích do vody Milenou Duchkovou. Na samotný závěr návštěvy zašly anglické fotbalistky na pivo k Flekům.

„Byla to vyčerpávající cesta? Rozhodně. Stálo to za to? Rozhodně.“ Těmito slovy končí Patricia Gregory kapitolu věnovanou svým zážitkům z vůbec prvních utkání československých a anglických fotbalistek, ve kterých se těm našim nevedlo vůbec špatně. Od té doby se toho ale hodně změnilo. Dohnat současnou Anglii na sportovní úrovni je pro náš ženský fotbal úkol z říše nesplnitelných snů. Mnohem jednodušší by bylo se Anglii přiblížit v tom, jak si dokáže vážit těch, které kdysi stály u samých začátků ženského fotbalu.

Co představuje pan Josef Bican jako legendární kanonýr pro pražskou Slavii, to samé znamená pan Ladislav Bouda pro náš klub (na fotu vpravo vedle tehdejšího brankáře Václava Nováka). Je naším historicky nejlepším střelcem, góly dával v éře TJ Koh-i-noor ČB. Následující text hovoří za vše, v kalendářním roce 1963 sehrál A-tým mužů 39 utkání, z toho 22 mistrovských, 13 přátelských a 4 pohárová. Nastřílel 146 branek a obdrželi pouze 52, kanonýrem se stal s neuvěřitelným počtem 65 gólů Láďa Bouda, který také jako jediný odehrál všechny zápasy (KIN ČB zhruba z této doby). Druhým historickým strojem na branky byl pan Jiří Mráz, který přestoupil z Igly do našeho klubu v roce 1978. V 2.polovině osmdesátých let po dohodě dvou legend jihočeského fotbalu, trenérů Ryneše a Lavičky, šel na 2 sezóny vypomoci v krajském přeboru zpět Igle. Poté se vrátil do našeho klubu, kde sázel jeden gól za druhým do zralého fotbalového věku za A tým, B tým a později i za starou gardu. Měl přezdívku Edu a volal spoluhráče k ofenzivnímu fotbalu nezaměnitelnou hláškou „dopředůůů“ (oba ostrostřelci vedle sebe na soustředění ve Zvonkové u Horní Plané). V článku zmiňujeme Pepi Bicana, nejlepšího světového kanonýra své doby, je úžasné, že na našem hřišti hrál a samozřejmě také skóroval dne 20.7. 1968 (bylo mu tehdy 54 let). Jednalo se o vložený zápas 17.ročníku Hynkova memoriálu: KIN ČB s XI. Internacionálů Slavia Praha  s výsledkem 3:4 (2:2) Hůlka 3 – Bican, Fiktus, Štádler, Morávek. Utkání před 700 diváky s přehledem odřídil Rudolf Ždiarský (dědeček Rendy). Před tímto triem ostrostřelců je třeba smeknout pomyslný klobouček.

Toto okénko do klubové historie otevíráme nádhernou fotografiií hráčů budějovické Slávie při defilé naším městem, následuje jmenovité foto téhož týmu (zajímavostí je, že většina hráčů nemá hvězdu natočenou cípem dolů). Další obrázek je z 3.září 1938, klub slaví 5 let své činnosti a vzdává hold otcům zakladatelům (z našeho pohledu dědům a pradědům), díky těmto 18 úctyhodným kmetům kráčíme hrdě v jejich šlépějích dál. Každý rok si připomeneme jedním dokumentem. Naše žádost FK Vlašimi z roku 1933 s pomocí vybudování našeho hřiště (zdá se, že za První republiky fungovala sportovní klubová sounáležitost). Z naší kroniky jsou ukázky z let 1934 a 1935, úžasná je štábní kultura a vzoropis tehdejšího kronikáře pana Jana Wolfa. Na fotce z roku 1936 se poprvé objevuje jméno klubového jednatele pana Antonína Hynka, na jehož počest hrajeme dodnes memoriál. Činovníci klubu museli každoročně žádat Policejní úřad v ČB o povolení hrát fotbalové zápasy, toto je z 37.roku. Předválečná léta uzavíráme úsměvným hlášením strážníka Františka Čecha z února 1938, bdělost policejních složek byla i tehdy značná. Pokračování z válečného a poválečného období příště.

Když se řekne Koháč, někomu se vybaví areál u Malého jezu, ale většina bude mít na mysli naší hospodu, která byla vždy pevně spjatá s klubem. Pan Petr Zýka a další nám poskytli fotografie z předrevolučního období. Komunita, která se zde scházela byla jedna velká rodina. Sám Petr patří ke Koh-i-noorským dětem, což krásně dokumentuje společná mezigenerační fotka plná lidské pospolitosti. Na ní je jeho tatínek Pavel (ukazuje oslí uši), který byl a je hráčskou a trenérskou klubovou legendou. Pěkná je i momentka Petra na tříkolce s Jiřinou Brejžkovou, množství sudů za nimi ukazuje, že rodiče a spol. dodržovali pitný režim. Sedávalo se i uvnitř v klubovně, která byla přístupná jen pro místní. Kouzlo Koháče je především v posezení na zahrádce při pěkném počasí nebo v průběhu fotbalových zápasů a hlavně po nich. Bavily se partnerky hráčů, chlapi i naši junioři. Po Hynkáči v roce 1984 to při harmonice rozjeli hráči i štamgasti na plné pecky. Na této fotografii je také zachycena slavná maketa tužky zavěšená na trámech. Opravdovou legendou mezi plejádou výčepních byl pan František Dvořák, který byl vynikajícím brankářem, měl dokonce nabídku na angažmá v ligových Bohemians. Součástí hospody byl i „Divočákovo a Novasovo“ gril, na kterém s masem čarují Pavel Zýka s další klubovou legendou panem Jiřím Benešem. Na Koháči je geniální okénko, tehdy bylo funkční i boční, jak vidno, ale hlavní bylo to směrem k řece, kde občerstvení využilo spoustu lidí, kteří se opalovali, koupali nebo šli právě kolem. Koháč jsme my všichni.

Podíváme se na náš areál historickými fotografiemi z výšky. První dvě jsou po spojeneckém bombardování nádraží z 23. a 24. března 1945. Jasně zřetelné jsou 4 krátery, 1. na tréninkovém hřišti, 2. v růžku, kam vyvážíme trávu, 3. u zahrady Málků a 4. na pozemku nohejbalistů (dříve tu byla loděnice). Zajímavostí je, že sezóna 1944/1945 nebyla pro vyostřenou válečnou situaci a blížící se konec války rozehrána a zhruba v dnešním velkém vápně u hospody byl Bulhar, který tu pěstoval a prodával zeleninu. Další 3 letecké záběry jsou již z poválečného roku 1946, zmizel Bulhar i krátery, zato přibyla dřevostavba, kde byly šatny hráčů, malá kancelář a klubovna (dnešní hospoda Koháč). Další zajímavostí je, že tehdy ještě nebyla ulice L.M.Pařízka (dříve Budovatelská), z Roudného se jezdilo na Lineckou (dnešní Lidickou) Heydukovou ulicí. Doplňujeme o balónové foto z nedávné doby, kdy ještě nebyla „Kuldovo“ přístavba Zubního centra.