JEDEN KLUB. JEDNO MĚSTO. JEDNA SLAVIA.

Dnes se podíváme na muže v černém, bez kterých hrát zápasy nejde a také na naše diváky, bez kterých to zase nemá cenu. A začneme hned mezinárodním zápasem, v roce 1969 se naše ženy utkaly s italským týmem z Bologni (na fotce vlevo), zápas odřídil jako hlavní Václav Novák, tehdy též výborný brankář našeho áčka.

Další snímek je z turnaje v Roudném, který soudcoval Vladimír Ryneš, který byl později výrazným trenérem Koh-i-nooru. Po jeho boku jsou nejlepší hráči zúčastněných týmů, vedle něj stojí Jiří Beneš, náš hráč, zde ovšem na vojně v Dukle Hraničář ČB, za Kohík je to vpravo Franta Nedbal.

Pokračujeme Hynkáčem 1983, společným fotem před zápasem KIN - Lokomotive Meiningen (NDR) 2:2 Sýkora, Čech – Bubrowski, Röthig. Rozhodčím byl Áda Němec, který byl důležitým hráčem při postupu mužů do KP v šedesátkách.

Nepřehlédnutelným sudím byl na Koháči Míla Bouda (zde v civilu uprostřed), štamgast, který byl na hřišti jako doma. Vpravo v rozhodcovském dresu je Jan Budínský, řečený “Pišta” známý fotbalový sudí, který ovšem pískal I československou hokejovou ligu a byl jeden z nejlepších.

Následuje další muž v černém Jiří Klimeš, po mači staré gardy v osmdesátkách. Jeho bratr Láďa trénoval v sezóně 1992/93 naše áčko v 1.A třídě a přivedl Jirku na výpomoc, oba totiž hrávali ligu v Dynamu.

Další mezinárodní zápas, tentokrát v devadesátkách s rakouským soupeřem odpískal Láďa Dvořák, dříve hráč mužů, poté vedoucí týmu, také vedl mužstvo podnikové kopané KZSP, které hrávalo na našem hřišti.

Přesouváme se k diváctvu, hojně navštěvovaná byla divize, kterou hrála Dukla Hraničář na našem hřišti v šedesátémosmém, s míčem je Jindřich Dejmal, který před čtyřmi lety odtrénoval sezónu u našich mužů.

V dalším záběru jsou v pruhovaném naše děvčata, která válela 1.ligu, jejich zápolení sledovalo hojně fanoušků.

Pak tu máme naše pravidelné diváky a zároveň známé osobnosti, zleva Franta Dvořák, Míla Bouda, Pepík Levý, Fanda Oupic a Jirka Beneš.

A z klandru od řeky je doplňují zleva trenér Vladimír Ryneš, který zřejmě sleduje béčko nebo dorost, Vráťa Dvořák, Jiří Vlček (málokdo ví, že tento později známý trenér mládeže Dynama začínal s tímto řemeslem u nás) a Luboš Kajtman.

Nesmíme opomenout divácký vant, který vznikl po povodních na novém hřišti, zde sledují našinci postupový zápas do 1.A třídy v červnu 2007.

Článek zakončíme pohledem na naše “ultras”, druhý zprava je Jindra Veber, dlouholetý šéf našeho fanclubu. Výbavou byly rozvěšené vlajky a svého času též bubeníci, kteří vytvářeli skvělou atmosféru.

Píšťaly jsou omylné a fanoušci jsou kritičtí, tak to na fotbale chodí, vytvořme oběma prostředí, kam se budou s chutí vracet.

Díky panu Veberovi, který natočil záběry z 49.ročníku Hynkova memoriálu, konaného v sobotu 23.6. 2001, se můžeme vrátit o čtvrtstoletí zpět.

Na snímku vpravo je kameraman a věrný slávista pan Veber, uprostřed správce Pepík Reinhardt, alias „Školník“ a další velký fanda Tomáš Škopek.

Tento Hynkáč byl předposlední předpovodňový, po roce 2002 se pár let nehrál kvůli zdevastatovanému hřišti a jeho následné kompletní obnově. Byly pouze 2 ročníky “připomínkové” jednozápasové. Plné obnovy se tradiční turnaj dočkal až v roce 2008, kdy ho otevřely dvě legendy Koháče a Igly, pánové František Nedbal a Ota Horčička, rozhodčím byl Petr Šťastný, v mládeži taktéž hráč našeho klubu.

Na videu jsou pěkné záběry Milánka Novotného včetně pečlivých zápisků do jeho pověstného notýsku, kam si psal sestavy, góly, ale také tresty v podobě “puků”, když někdo z nás udělal nějakou botu.

Fotbalové záběry zachycují vítězný semifinálový penaltový rozstřel domácích s týmem Zásob a sestřih z finále Slavia vs. Horní Pěna. Na závěrečném vyhlášení byl nejlepším hráčem za pořádající Jarda Pinc na fotce vlevo. Za Horní Pěnu byl vyhlášen Pavel Miklík, za Planou Miro Bystrický a za Zásoby Franta Popelka. Posledně jmenovaného můžeme vidět v našem dresu společně s Tondou Helmichem.

Nejlepším střelcem se stal po losování z vice hráčů Luboš Geret z Plané. Nejlepším brankářem turnaje byl vyhlášen Láďa Holík a nejstarším hráčem Fanda Nedbal, oba můžeme vidět na fotce staré gardy.

Konečné umístění bylo: 4. Zásoby (tým podnikové kopané sestavený z bývalého mužstva OSP, doplněný dalšími hráči pod záštitou Milana Švába), 3. SK Planá, 2. Horní Pěna (výborné mužstvo, které domluvil Vašek Hojdar, mající v jejich blízkosti chajdu, 1. místo SK Slavia ČB. Zajímavostí je, že se jednalo o naše jubilejní desáté vítězství v historii Memoriálů Antonína Hynka, to poslední bylo z roku 1996. Jsme hrdí, že se pyšníme nejstarším fotbalovým turnajem na jihu Čech. Velké poděkování patří Karlu Šímovi juniorovi, který sestřihal původní video material do koukatelné podoby. Těšíme se s vámi všemi na další ročník Hynkáče.

Na Koháči se můžeme pyšnit i mistry světa, jedním z nich je Jan Chalupa, který získal titul v nohejbalu dvojic na MS 2024 v Budapešti, navíc je dvojnásobným světovým juniorským šampionem z Kluže 2015.

Druhým je krasobruslařský mág Martin Bidař, který vybojoval zlatou medaili s Annou Duškovou v juniorské kategorii sportovních dvojic na MS v roce 2016.

Oba borci prošli naší mládeží až do starších žáků, poté se již plně věnovali svým sportům, pojďme na ně juknout podrobněji. Jana Chalupu, řečeného “Chali” si připomeneme fotkami v průběhu roku 2008, byl obránce, proto ho můžeme vidět v červeném vzadu při zápase s Chlumem na zimním soustředění.

Z tohoto souska se váže historka, Chali byl první, který dokázal projíst kapesné v brambůrkách, jak na něj vzpomíná trenér Víťa Jarolím? „Honza byl poctivý v docházce na tréninky, bál se trošku soubojů, ale každé utkání prožíval naplno. Když se prohrálo nebo se mu zápas nepovedl, byl z toho vždycky hodně smutný.“ Na snímku je Chali vpravo od Víti.

Na další fotografii je Honza dole uprostřed v týmu starších žáků, kteří hráli tehdy krajský přebor.

S Chalim se rozloučíme momentkou ukazující jeho nohejbalové mistrovství.

Dostáváme se k Martinu “Bidi” Bidařovi, kterého můžeme vidět v týmu mladších žáků dole 2.zleva z roku 2012, který hrál úspěšně pod vedením trenéra Miroslava Pečenky krajský přebor.

O dva roky později již ve starších žácích v horní řadě 4.zprava před vítězným zápasem KP v Břilicích, už v trenérském tandemu s Karlem Šímou.

Následuje pěkný civilní snímek trenéra a svěřence, Peči má k Martinovi jen slova chvály: “Bidi hrál fotbal proto, aby se dostal do kolektivu, protože krasobruslení je individuální sport. Byl velmi kamarádský, hodný, extrémně fyzicky vyspělý, vždycky hrál, samozřejmě s ohledem na zdraví jeho nohou. Byl veselý, usměvavý kluk, kterého do dneška rád potkávám a velmi rád na něj vzpomínám, jeden z nejlepších kluků, co jsem kdy trénoval nejen fotbalově, ale I povahově.”

S Martinem zakončíme okénko dechberoucí figurou s Aničkou Duškovou, tady není co dodat.

Naši světoví šampioni zaslouží velkou poklonu, na kousíčku jejich zlatých medailí mají ovšem podíl I jejich (naši) fotbaloví trenéři.

Fotbalové kluby SK Slavia ČB a SK Sparta ČB vznikly v roce 1933 a zanikly rokem 1949. Pojďme po jejich stopách detailněji. Když se nepohodli páni výboři v Lineckém SK, klubu z Lineckého předměstí Č.Budějovic, z roztržky vzešly dva nové. Ti, co odešli, založili Spartu, zbylí přejmenovali klub na Slavii. Vlastníme kroniky obou klubů, naše byla založena 30.7.1933, sparťanská o pouhý 1 den dříve.

Kronika rivala byla zaměřena spíše na zápisy z výborových schůzí, slávistická kladla důraz na referáty ze zápasů. Jeden takový můžeme vidět ze vzájemného pohárového derby dne 29.6.1937.

Sparťanem tělem I duší byl pan Václav Prospal (dědeček slavného hokejisty), který vstoupil do klubu v říjnu 1933, za rok se stal sekretářem a pak dlouhá léta jeho jednatelem. Soupeře si připomeneme tablem k desátému výročí založení s grafikou dominant našeho města.

Sparta složitě hledala místo pro vlastní hřiště, nakonec získala pronájem pozemku mezi nynější Krumlovskou ulicí a železnicí.

Letecká fota jsou z roku 1946, na tomto snímku je hrací plocha v pravém dolním kvadrantu, černé lemování po stranách je stín z dřevěného oplocení.

Sparťané přečkali válku, ale kamenem úrazu se jim stalo 10 sousedních zahrádkářů, kteří si stěžovali na národním výboru, že jim neustále fotbalisté ničí majetek, když k nim přelézají pro překopnuté míče. Po opakovaném prošetření policií, byl výměr, který předkládáme krutý, zákaz zápasů včetně tréninků dnem 16.7.1948.

Konkurentovi jsme poskytli azyl na našem plácku Za Měšťanským pivovarem, ale již 21.února 1949 se jednomyslně usnesli výboři na sloučení obou klubů v jeden s názvem TJ Sokol II Č.Budějovice.

Pro Spartu jako název to znamenalo definitivní konec, pro nás do roku 1993, kdy jsme se osamostatnili a vrátili se k původnímu názvu. S Budějovickými “S” se rozloučíme fotem starých pánů Slávie z roku 1973.

Tento tým sehrál se starou gardou Sparty přátelské utkání ke 40letému výročí založení obou klubů.

Rozchodem vznikly, sloučením zanikly, jak by napsal dramatik Václav Havel: „To jsou paradoxy.“

Vypůjčili jsme si název slavného westernu, který přesně sedí na našeho kohinoráka Milana Novotného. Celá desetiletí byl jednou z hlavních tváří klubu, jako každý na Koháči měl svou přezdívku, „Bony“ a tak ho znalo celé okolí.

Milan byl na hřišti denně a pomáhal všem našim kategoriím, na snímku je s mladšími žáky, na pozadí je zavěšen amplion, ze kterého zněla dokola píseň Josefína.

Milánek jezdil I na venkovní zápasy, zde ho vidíme na turnaji starších žáků ve Vyšším Brodě.

Účastnil se samozřejmě i oslav, tady je v plné kráse s harmonikářem a Evou Bezovou (manžel hrál za muže, syn je šéftrenér mládeže a vnuk válí za dorost) po jednom z Hynkáčů.

S dorostenci v různých dobách si výborně rozuměl, tento je z raných devadesátek pod trenérem Honzou Růžičkou a vedoucím Slávou Zemanem.

Ve starých pánech se sešel s opravdovými fotbalovými matadory, sedm z nich včetně jeho samého je v naší síni slávy.

Milan uměl dobře dámu, z tohoto popudu uspořádal Ota Kindermann třikrát turnaj v této deskové hře, tzv. Bonycup, můžeme se podívat na výsledky 2 ročníku.

Že byl Milánek vodní živel víme všichni, když byl mladší hrával u Maláku na kávu, což byla kombinace honičky a schovávané ve vodě. Na fotce je s Honzou „Grigou“ Staňkem v řece po postupu do 1.A třídy v roce 2007.

O rok později byl na letním soustředění starších žáků v Přední Výtoni na Lipně, kde trénovali naši mladíci na hřišti přimo u přehrady.

Staral se o pitný režim, občertvení, nosil ochotně fotbalové pomůcky, byl plnohodnotným asistentem. Večer řídil opékačku, která byla hráčům odměnou za perfektní tréninkový přístup.

Bony byl slavný i po sportovní stránce, na celostátních hrách lidí s Downovým syndromem na Julisce stál dvakrát na stupních vítězů. Bylo to v hodu kriketovým míčkem a v běhu, medaile mu předávala naše sportovkyně z nejlepších, paní Věra Čáslavská. Na fotografii je zase s osobou nejdražší, s maminkou Miladou.

Silné pouto měli s Davidem Marešem, který byl skoro tři desítky let hospodským, vídali se tudíž neustále. Milánek jezdil na nákupy a pomáhal, kde bylo třeba. Je symbolické, že oba vstoupili do naší síně slávy společně.

Milan Novotný byl malý vzrůstem, ale velký srdcem a tím vším, čím byl.

Běhací neboli kondiční zimní soustředění byla specialitou tuzemského fotbalu, nevyhla se tedy ani nám. Z šedesátek vidíme pěkně vystajlované kohinoráky v jednotných teplákovkách na neznámmém místě.

Další obrázek ukazuje tým Reginy, který se skládal skoro výhradně z našich hráčů na soustředění v šumavské Nové Peci.

Na začátek osmdesátek vzpomíná Honza Novotný: “S trenérem Rynešem jsme byli dvakrát ve Zvonkové, jeli jsme vlakem do Horní Plané, pak přes zamrzlou přehradu na podnikovou chatu družstva Jihokov, tu nám zajistil předseda Karel Štěch.” Na dotaz, jaká byla náplň, Kalvera odpovídá: “Žukov (trenérova přezdívka) nás honil po okolních kopcích, běhali jsme také do Nové Pece a zpět.”

V devadesátkách se jezdilo na tréninkové kempy Na Skautí u Jivna. Nejprve pod trenérem Petrem Schusterem, pak pod Honzou Růžičkou, který zařídil ubytovnu, měl totiž nedaleko chatu. Na fotce je v jídelně kanonýr Jirka Mráz, vedle něj brankář Zdeněk Bobr, který měl i pár juniorských repre startů. Vlevo sedí Robert Štědroňský, pan fobalista, obrovský talent, který zůstal bohužel nenaplněn.

Pod dozorem koučů jsme běhali k Mrhalu, což je docela “vostrej” kopec, pak kolem celého rybníka, nakonec jsme mohli hrát za odměnu fotbálek na místním hřišťátku.

Také mládež měla svá soustředění, vybíráme to v Chlumu u Třeboně z roku 2008, kde byli naši mladší a starší žáci, na snímku z jídelny v panelákové ubytovně sklářského učiliště před videoukázkou.

Z téhož souska je foto starších žáků před zápasem s místními stejně starými mladíky.

Končíme místem, kde jsme byli nejčastěji, zpovídali jsme Vencu Hojdara: „Měl jsem chatu v Horní Pěně na Jindřichohradecku, tak mě napadlo, jestli bych se nedomluvil v penzionu Sigma v nedalekém Dolním Ždáru s rodinou Kocábů, která ho provozovala. A klaplo to, od roku 2003 jsme tam s Johnem jezdili s oběma dorosty.

Postupně se přidali muži, které Venca převzal v roce 2005 a posléze také oba žákovské týmy. Úžasný pan Kocáb s rodinou nám byli hostiteli přes 10 let. Fotbálek se hrával na minihřišti nad penzionem, na fotografii je v pozadí trenér Martin Horčička (tatínek plejera mužů Matěje).

Samozřejmě, že hráči polykali po okolních cestách take povinné kilometry, zde pětice starších dorostenců.

Herní příprava probíhala na blízké umělce v Horním Žďáru, momentka ukazuje starší žáky s trenéry z roku 2009.

U druhé branky z pozdější doby můžeme vidět oba dorosty, starší vedl Honza Pirnos a mladší Karel Šíma.

Dalo by se říci, kdeže loňské sněhy jsou, pěkné vzpomínky ale zůstávají.

Díky panu Václavu Loulovi se dochovala precizně psaná kronika dorostu z let 1960 – 1975. Začíná rovnou krajským přeborem, který jsme jako 2.nejvyšší soutěž své kategorie tehdy hráli ještě pod hlavičkou Tatranu ČB. Tým pod trenérem Rudolfem Ždiarským a vedoucím Josefem Suchým (dědeček Martiny Suché) dosáhl na celkové výborné 6.místo.

V roce 1962 jsme pro úbytek hráčů přihlásili pouze okresní přebor, ze kterého jsme na jaře úplně odstoupili. Petr Brejžek dává na podzim 1964 juniory opět dohromady a přihlašuje III.třídu. Fotka je z další sezóny před mistrákem na Včelné.

Na dalším snímku pan Brejžek kontroluje legitimace ČSTV, ve kterých musela být vylepena platná členská známka, byly spolu s registračními průkazy nezbytnou součástí, aby byli hráči připuštěny ke hře.

Sezónu 1965/66 jsme zakončili postupem do okresního přeboru. Momentka zachycuje naše mladíky při dost statické rozcvičce před zápasem v Roudném.

Petr Brejžek postupně přechází k ženskému týmu, dorost přebírá jako trenér Jiří Pavlíček, vedoucím se stává Lumír Janda.

Na další fotografii můžeme vidět naše vyfešákované dorostence v polocivilu. Nahoře třetí zleva je Tonda Ždiarský (strýc Rendy), který je naším věrným fanouškem.

V juniorském týmu z přelomu šedesátek a sedmdesátek jsou hned tři naši budoucí členové sině slávy, Pepík Levý, Jirka Beneš a Franta Oupic.

Bohužel nevíme, kdo byl kronikář, malou ukázkou z roku 1972 smekáme klobouček před neznámým autorem. Jak vidno branku dal Pavel Hraba, další člen sině slávy.

Pohled do historie dorostu uzavřeme fotem z 8.9.1973 před domácím utkáním se Spartakem Trhové Sviny. Stojící zleva: Hornát, Vojta, Eibl J., Žemlička, Valter a Jerhot, dole Plemátl, Eibl P., Zifčák, Racek a Liebl.

Jsou to pěkné toulky naší minulostí, pane Loulo, ať je Vám země lehká.

Minule o hřišti, nyní o těch, kteří se o něj starali. Ti, kteří jsou pro samotný fotbal nejdůležitější, bez jejich sekání, kropení, brankových sítí, lajnování a praporků hrát soutěžní zápasy nelze. Zalovíme v paměti a připomeneme si naše správce, včetně jejich neodmyslitelných přezdívek, snad se na nás nebudou zlobit. V sedmdesátkách to byl Josef Levý, zvaný „Kuželka“, který byl na hřišti víc, než doma. Správcoval, hrál za béčko a trénoval mládež, byl mírné povahy, hodný, takový táta pro všechno, díky Pepíku.

Po něm převzal žezlo pan Karel Novotný (tatínek Honzy Novotného), bohužel jen na dvě sezóny, neboť tragicky zemřel. Na fotografii z postupu mužů do 1.A třídy sedící uprostřed.

Dalším v řadě byl v osmdesátkách Miloslav „Míla“ Bouda (bratr kanonýra Ládi Boudy). Staral se o náš plac a byl zároveň výrazným fotbalovým rozhodčím. Vidíme ho uprostřed při vyhlašování výsledků Hynkáče.

Pokračujeme Radkem Penkem, byl důstojníkem, proto měl přezdívku „Plukovník“. Pořádek byl i za cenu hráčského brblání. Na snímku vlevo s míči v rukou před mačem našich starých pánů, kteří si to rozdali mezi sebou.

Následoval Jiří Dvořák, všemi řečený „Ráfek“, který se pokusil velkým úsilím zatravnit i střed hřiště, ale škvára byla nakonec proti. Jirka Dvořák byl vynikající hráč, zde v áčku Koh-i-nooru nahoře pátý zprava.

A už tu máme Jana „Kalveru“ Novotného, jeho nezaměnitelný bas byl jasným důkazem, že už maká, trénuje nebo hraje. Památné momenty nastaly, když Honza zapřáhl za embéčko traverzu a s vlčákem Alanem v autě rovnali hrací plochu. Foto se syny a vnoučaty při vstupu do síně slávy.

Pokračujeme kouzelníkem Josefem Reinhardtem, řečeným „Školník“, někdy dokázal vymyslet takové věci, nad kterými zůstával rozum stát. Byl to ale dobrák, chodil pískat naše kadety, před ním je s míčem Jiří Beneš nejml., vnuk člena síně slávy.

Pak tu máme Karla “Těleso” Bulána, kterému sekundoval Jan “Boris” Korbel, naše muzikanty, kteří někdy připomínali dvojici Pat a Mat. Byli ovšem velmi ochotní a byla s nimi vždy dobra zábava.

Končíme Miroslavem “Kebulínem” Michalem, který strávil v našem areálu hodně času, před dekádou si prošel osobním očistcem. Po “znovuzrození” sice pak sesedl ze sekačky, ale dál trénuje naše nejmenší naděje a jsou společně s Tomem Vršitým a Vencou Hojdarem velmi úspěšní.

Poklona vám všem milí správcové, bez vás bychom byli…

Hřiště jsme měli charakteristické, po straně tráva, uprostřed škvára. Pokud jsme chtěli získat dobré fotbalisty, tak na kvalitu hrací plochy to rozhodně nešlo. Generace hráčů má na kolenou a hýždích škvárová tetování. Náš plácek U Malého jezu je zasazen do krásného prostředí sousedství s řekou Malší, která nám ale občas ukazuje jakým je živlem. Začneme tedy snímkem po povodních z července 1954. Nad vstupní bránou ční tehdejší divný název našeho klubu TJ TATRAN Koh-i-noor ČB.

Další dvojfoto je ze stejných záplav, ukazuje i původní loděnici a pěknou konstrukci železničního mostu. Patrná je dřevěná a hranatá fotbalová branka, ty byly nahrazeny kovovými kulatými až zkraje sedmdesátek.

Mezi našimi matadory Pavlem Zýkou a Pepíkem Levým můžeme vidět onen škvárovotravnatý povrch a také reklamu KOH-I-NOOR HARDTMUTH.

Hřiště bylo všelijaké, ale bylo krásně rovné, o to se postaral místní válec, který je v obklopení našich žáčků.

Po dvou stranách hrací plochy rostly kanadské topoly, takže podzimní tréninky nebyly s míčem, ale s hráběmi.

V devadesátkách byl stav placu tristní, což vidíme na pozadí za našimi starými pány. A to přesto, že v trubkách po pravé straně byly 4 kohouty na vodní postřik.

Úplná devastace nastala při povodních v srpnu 2002, legendární se stala fotografie, kde z vody vyčnívá pouze břevno.

Novinové foto je z druhé strany, dřevěná část loděnice je ještě na svém místě, později se oddělila od zděné části a skončila v pravém úhlu u pivovarské zahrady.

Voda opadla, ale spoušť vidíme, na celý jeden rok přicházíme o hřiště. Azylem se nám stává areál Dynama na Složišti.

Přírodní katastrofa nás nezlomí, výbor v čele s předsedou Klementem Dvořákem a neúnavným Pavlem Hrabou, samozřejmě za přispění mnoha dalších, vystřihne zcela nový celotravnatý plácek s umělou závlahou, na kterém hrajeme dodnes.