JEDEN KLUB. JEDNO MĚSTO. JEDNA SLAVIA.

Minule o hřišti, nyní o těch, kteří se o něj starali. Ti, kteří jsou pro samotný fotbal nejdůležitější, bez jejich sekání, kropení, brankových sítí, lajnování a praporků hrát soutěžní zápasy nelze. Zalovíme v paměti a připomeneme si naše správce, včetně jejich neodmyslitelných přezdívek, snad se na nás nebudou zlobit. V sedmdesátkách to byl Josef Levý, zvaný „Kuželka“, který byl na hřišti víc, než doma. Správcoval, hrál za béčko a trénoval mládež, byl mírné povahy, hodný, takový táta pro všechno, díky Pepíku.

Po něm převzal žezlo pan Karel Novotný (tatínek Honzy Novotného), bohužel jen na dvě sezóny, neboť tragicky zemřel. Na fotografii z postupu mužů do 1.A třídy sedící uprostřed.

Dalším v řadě byl v osmdesátkách Miloslav „Míla“ Bouda (bratr kanonýra Ládi Boudy). Staral se o náš plac a byl zároveň výrazným fotbalovým rozhodčím. Vidíme ho uprostřed při vyhlašování výsledků Hynkáče.

Pokračujeme Radkem Penkem, byl důstojníkem, proto měl přezdívku „Plukovník“. Pořádek byl i za cenu hráčského brblání. Na snímku vlevo s míči v rukou před mačem našich starých pánů, kteří si to rozdali mezi sebou.

Následoval Jiří Dvořák, všemi řečený „Ráfek“, který se pokusil velkým úsilím zatravnit i střed hřiště, ale škvára byla nakonec proti. Jirka Dvořák byl vynikající hráč, zde v áčku Koh-i-nooru nahoře pátý zprava.

A už tu máme Jana „Kalveru“ Novotného, jeho nezaměnitelný bas byl jasným důkazem, že už maká, trénuje nebo hraje. Památné momenty nastaly, když Honza zapřáhl za embéčko traverzu a s vlčákem Alanem v autě rovnali hrací plochu. Foto se syny a vnoučaty při vstupu do síně slávy.

Pokračujeme kouzelníkem Josefem Reinhardtem, řečeným „Školník“, někdy dokázal vymyslet takové věci, nad kterými zůstával rozum stát. Byl to ale dobrák, chodil pískat naše kadety, před ním je s míčem Jiří Beneš nejml., vnuk člena síně slávy.

Pak tu máme Karla “Těleso” Bulána, kterému sekundoval Jan “Boris” Korbel, naše muzikanty, kteří někdy připomínali dvojici Pat a Mat. Byli ovšem velmi ochotní a byla s nimi vždy dobra zábava.

Končíme Miroslavem “Kebulínem” Michalem, který strávil v našem areálu hodně času, před dekádou si prošel osobním očistcem. Po “znovuzrození” sice pak sesedl ze sekačky, ale dál trénuje naše nejmenší naděje a jsou společně s Tomem Vršitým a Vencou Hojdarem velmi úspěšní.

Poklona vám všem milí správcové, bez vás bychom byli…

Hřiště jsme měli charakteristické, po straně tráva, uprostřed škvára. Pokud jsme chtěli získat dobré fotbalisty, tak na kvalitu hrací plochy to rozhodně nešlo. Generace hráčů má na kolenou a hýždích škvárová tetování. Náš plácek U Malého jezu je zasazen do krásného prostředí sousedství s řekou Malší, která nám ale občas ukazuje jakým je živlem. Začneme tedy snímkem po povodních z července 1954. Nad vstupní bránou ční tehdejší divný název našeho klubu TJ TATRAN Koh-i-noor ČB.

Další dvojfoto je ze stejných záplav, ukazuje i původní loděnici a pěknou konstrukci železničního mostu. Patrná je dřevěná a hranatá fotbalová branka, ty byly nahrazeny kovovými kulatými až zkraje sedmdesátek.

Mezi našimi matadory Pavlem Zýkou a Pepíkem Levým můžeme vidět onen škvárovotravnatý povrch a také reklamu KOH-I-NOOR HARDTMUTH.

Hřiště bylo všelijaké, ale bylo krásně rovné, o to se postaral místní válec, který je v obklopení našich žáčků.

Po dvou stranách hrací plochy rostly kanadské topoly, takže podzimní tréninky nebyly s míčem, ale s hráběmi.

V devadesátkách byl stav placu tristní, což vidíme na pozadí za našimi starými pány. A to přesto, že v trubkách po pravé straně byly 4 kohouty na vodní postřik.

Úplná devastace nastala při povodních v srpnu 2002, legendární se stala fotografie, kde z vody vyčnívá pouze břevno.

Novinové foto je z druhé strany, dřevěná část loděnice je ještě na svém místě, později se oddělila od zděné části a skončila v pravém úhlu u pivovarské zahrady.

Voda opadla, ale spoušť vidíme, na celý jeden rok přicházíme o hřiště. Azylem se nám stává areál Dynama na Složišti.

Přírodní katastrofa nás nezlomí, výbor v čele s předsedou Klementem Dvořákem a neúnavným Pavlem Hrabou, samozřejmě za přispění mnoha dalších, vystřihne zcela nový celotravnatý plácek s umělou závlahou, na kterém hrajeme dodnes.

Nikoliv! Zásluhou našich žen - fotbalistek to byla skutečnost. Pojďme se na jejich nevšední pouť podívat blíže. V roce 1967 zakládá pan Petr Brejžek dívčí jedenáctku, která začíná hrát krajský přebor.

Stará se o veškerý chod týmu, který sám trénuje.

Skvělá parta holek najíždí na vítěznou vlnu.

Utkání mají obrovský náboj a jsou jak vidno po zásluze hojně navštěvována.

Přichází zkušený trenér Václav Veselý, Petr Brejžek se přesouvá na pozici vedoucího.

S tímto realizačním týmem dámy doslova excelují a postupně se dostávají až do 1.ligy.

O slavném zájezdu do anglického Dealu v létě 1969 jsme se již zmínili, o rok později pan Brejžek dojednal 3.týdenní turné fotbalistek do Francie, Anglie a Skotska, ale začala normalizace a na pokyn ÚV ČSTV byl zájezd na poslední chvíli zakázán. V letech 1969 a 1970 spolupořádá u nás mezinárodní turnaje za účasti Rakušanek, Italek, Francouzek, Švýcarek, Kaplice a domácího družstva. Pohár pro vítězky věnoval generální ředitel Koh-i-nooru.

V rámci patnáctidenního turné do jižních Čech se dámy utkaly s trojnásobnými mistryněmi Itálie, týmem FC Bologna. Petr Brejžek uvádí v novinách další podrobnosti.

Italské hráčky byly tehdy přijaty českobudějovickým biskupem Mons. Josefem Hlouchem, foto je ze společné večeře na biskupství.

Děvčata hrála ligu do roku 1973, poté v důsledku nedostatku hráček a financí byla tato jedenáctka zrušena. Buďme na ně pyšní, dokázaly toho opravdu hodně.

Pro dobu po válce je příhodný páně Werichův text: „Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc“. Společnými silami došlo k rychlé obnově našeho hřiště, v dalším roce byla postavena dřevěná budova s šatnami, kanceláří, skládkem a klubovnou. Z těchto časů je foto mužů SK Slavia, čtvrtý zleva je hrající trenér František Házl, dříve tahoun SK ČB (Dynamo).

Na dalším snímku je předzápasová porada, uprostřed v pumkách je budoucí předseda klubu pan František Dvořák (otec Vráti).

Pokračujeme smutným dokumentem z února 1949, kdy rok po převratu zanikáme, pravda, příčinou je sloučení se Spartou ČB pod jiným názvem.

Tím to nekončí, všeobecná kolektivizace zasahuje také sport. Dochází k násilnému sdružování samostatných subjektů do tělovýchovných jednot. V našem případě z SK Slavia ČB do TJ Tatran ČB (kvůli lepšímu přehledu vynecháváme přechodné hrátky s názvem). Všechny další fotografie jsou již z období Tatranu, který končí v roce 1959, pokračujeme pak již pod všem známou hlavičkou TJ Koh-i-noor ČB. Pěkný záběr zachycuje naše muže z 13.5.1950, jmenovitě: Beneš, Koubek, Čtvrtník L., Houska, Kapuda, Votava, Frcal, Hála, Čtvrtník F., Veselý, Josa, Hübl.

O několik let později představujeme opět muže v tatranských dresech.

Rokem 1952 se začíná hrát Hynkův memoriál, který v té době měl věkový limit nad 33let, na fotografii je naše jedenáctka s vítězným pohárem v některém z prvních ročníků turnaje.

Je pěkné, že se můžeme pochlubit i mládeží, tady jsou naši žáci, Tatránci.

Následuje dorost s gólmanem Václavem Loulou, členem naší síně slávy.

Galerii uzavíráme naší starou gardou, v horní řadě třetí zleva je klubista tělem i duší, pan Václav Švácha.

Byla to turbulentní doba, ve které zvítězil fotbal, díky všem těmto věrným.

Pojem Regina se vztahuje k naší minulosti hned dvakrát, začneme stejnojmennou restaurací, do které se přesouvali hráči i celé osazenstvo Koháče, protože ten měl pouze sezónní provoz. Aby chlapi nevypadli z pivního tempa, o to se starali nezapomenutelní výčepáci Honza Schwarz a Sláva Hloušek.

V 1.patře byla vinárna, ve které se konaly výroční schůze oddílu kopané TJ Koh-n-noor.

Na rohu u hospody bývaly srazy našich mužstev, které odjížděli autobusem na venkovní zápasy.

Při posezení u pivečka Samson došlo k nápadu vytvořit fotbalový výběr místňáků FC Regina, jehož jádro tvořili hráči Koh-i-nooru.

Pokračujeme tedy fotbalovou Reginou, která vyjížděla na exhibiční zápasy do okolí Budějc, koncem šedesátek dokonce také do sousedního Rakouska, což umožnila tehdejší doba, tzv. demokratizační proces. Na společném fotu můžeme vidět tým s manželkami při jednom z výjezdů.

Největší hvězdou výběru FC Regina byl Viktor Lávička, hráč s dělovou pravačkou, který byl také pověstný přesnými trestnými kopy. Je členem jedenáctky století SK Dynamo ČB, to hovoří za vše. (na fotu v horní řadě vlevo.

Láska k fotbalu tady napsala hezký společný příběh, který by se dal pojmenovat slovy “chlapi sobě”.

Překvapivá odpověď je kladná, neboť se naše hřiště stalo dočasným azylem divizního týmu VTJ Dukla Hraničář ČB.

Jednalo se o celou sezónu 1967/68 a podzimní část roku 1968. Na fotografii je mužstvo Hraničáře právě když začínali hrát u Maláku, na pozadí můžeme rozpoznat dřevěnou loděnici, která po povodních 2002 „odplavala“ do Samsonu.

V Dukle tehdy hrál později známý fotbalový trenér pan Jindřich Dejmal, který nám ochotně poskytnul snímky z osobního archivu. (dole s míčem s pěkným pohledem na náš plac).

Jindra nám ke svému působení na Koháči říká: „Dobře si pamatuji na kanonýra Láďu Boudu, na Klému Dvořáka (oba narození v roce 1948) a na Petra Brejžka, ten tehdy vedl ženský tým.“ Jindřicha můžeme vidět v souboji o míč z utkání s Lokomotivou Plzeň.

Další fotka je ze zápasu s béčkem plzeňské Škodovky, na které jsou zachyceny elegantní nůžky.

Jindra dodává: „Tehdy jsme hráli nejvyšší soutěž široko daleko“. A má samozřejmě pravdu, v roce 1967 došlo ke skandálnímu výsledku divizního zápasu Dynama s Lokomotivou ČB 10:0, Lokotka byla přeřazena do krajského přeboru a Dynamo dokonce do 1.A třídy (z tohoto utkání se raduje z gólu Jindřich Novák a smutní Miroslav Kamiš).

S Hraničářem na Koh-i-nooru se rozloučíme společným fotem “mazáků”, což byl dobový výraz pro druhoročáky na vojně.

Panu Jindřichu Dejmalovi děkujeme a přejemu jemu i vám všem hodně zdraví a životní pohody.

Známý román od Eduarda Basse vypráví příběh neporazitelné fotbalové jedenáctky. U Malého jezu jsme měli možnost zažít jeho zmenšenou verzi v podobě sedmera Dvořáků. Bratři Josef, Jiří, František, Karel, Miroslav, Ladislav, Klement a sestry Anna a Zdeňka tvořili Dvořákův klan. Všichni chlapi do jednoho hráli u Maláku a výborně. Připomeňme si kohinoráky tělem i duší na fotkách, kdy společně vytvářeli naší historii. (Jirka a Pepík), (Míra, Karel, Pepík a Kléma), (Karel, Kléma, Franta a Láďa), (Pepík, Kléma a Míra), (Karel, Míra, Pepík a Láďa), (gólman Franta, kdyby kývl, čapal ligu za klokany).

Většina bráchů měla i hráčský přesah a v klubu působila dale. Franta byl dlouhá léta nepřehlédnutelným hospodským, Láďa dělal vedoucího v mládeži a poté u mužů, Jirka správcoval a Kléma byl vedoucím u mládeže a hlavně mnoholetý předseda. Činili se i potomci, Láďuv syn Vláďa byl nadstandardní hráč, pak I trenér juniorů, na fotce se svým synem Vláďou.

Na další fotografii je Kléma se synem Radkem při turnaji přípravek na Rudé hvězdě ČB.

Jirkovo syn téhož jména hrál za béčko mužů, vnuk Pavel se pořád „motá“ kolem Koháče, přezdívku „Ráfek“ si generačně předávají.

Pojďme se ale podívat na starého Klapzubu, v našem případě tatínka 9 dětí pana Josefa Dvořáka. Člen síně slávy Pavel Hraba si při vzpomínce na Klému vybavil, že jeho otec byl významný regionální fotbalový činovník. A skutečně Josef Dvořák byl dlouholetým jednatelem Jihočeské župy fotballové až do její transformace v roce 1948. Řadí se tak minimálně po bok pana Antonína Hynka, oba jsou zcela jistě našimi historicky nejvýznamnějšími funkcionáři.

Významní lidé, významný klub.

Připomeňme si několik fotbalových osobností, které prošly naším stánkem u Maláku. Prvním je Miloslav Ziegler, odchovanec Dynama, který to dotáhl až do Slavie Praha, za níž a pak za Škodu Plzeň nastřílel 24 ligových gólů. V sešívaném dresu ho můžeme vidět v Edenu při utkání českého poháru s VTJ Dukla Hraničář ČB, mezi Jindřichem Dejmalem a slávistou Konečným.

Míla byl s Koháčem pevně spjatý, měl tu spoustu kamarádů, uměl se královsky bavit, byl opravdovým štamgastem.

Když byla potřeba, ochotně naskočil za naše staré pány, za které hrál do zralého věku a pořád výborně.

Podobnou, poněkud mladší persónou je brankář Petr Skála (tatínek našeho trenéra gólmanů Kuby Skály), který začínal v rodné Třeboni, vyšvihl se až do federální ligy v Dukle Praha a Dynamu ČB, po rozdělení Československa chytal českou ligu za Union Cheb. Z domácího archivu nám Petr poskytl program pohárového utkání na Old Trafford z roku 1983 , kde byl přímým účastníkem, Dukla uhrála s United plichtu 1:1.

Petr je naším příznivcem desítky let, bydlí blízko Koháče a je též štamgastem v tom nejlepším slova smyslu. Zajímavostí je, že na našem hřišti několikrát hrál za starou gardu Dynama na pozici levého křídla a velmi dobře. Na fotce z nedávna s manželkou Evou.

V létě 2011 se hrálo u nás vzpomínkové utkání tehdejšího dorostu Dynama za zesnulé spoluhráče Dana Klimeše a Jana Sanytrníka s naší pětatřicítkou. Za dynamáky nastoupil Jiří Němec, kterého není třeba představovat, jen připomeňme, že má stříbro z ME 1996 a pohár UEFA se Schalke 04 ze sezóny 1996/97.

Rok poté se uskutečnil stejný memory zápas, kterého se tehdy zúčastnil Karel Poborský, také stříbrný z ME 1996, navíc bronzový z ME 2004.

Nedávno působila v Dynamu trenérská dvojice František Straka a Jiří Novotný, druhý jmenovaný má se Spartou 14 titulů mistra ligy. Pokud měl možnost, tak chodil trénovat s naším áčkem a choval se skvěle, byl nápomocen radou, prostě profík s dobrou duší. (na fotu se svým jmenovcem, hokejovým mistrem světa z roku 2010)

Franz Straka se na Jirku přišel párkrát podívat a zavzpomínal na teenagerská léta, kdy chodil hrát nohejbal na kurty za železničním mostem. Na fotce je Franz s našimi trenéry mládeže Mendlíkem, Peterkou a Kollmannem, sešli se tedy 4 sparťani.

Poslední momentka je ze společného příjemného posezení na Koháči, kde panovala výborná nálada a kde se vzpomínalo na veselé fotbalové příběhy.

S úsměvem jde všechno lépe.

Nemůžeme začít ničím jiným, než hlavní bránou do našeho svatostánku, která měla po obou stranách zděné budky, ve kterých se vybíralo vstupné. Do areálu vjíždí fotbalový výběr P.C. Vatikán.

Soupeřem jim býval tým hvězd SK Palačák, tato derby známých budějckých lokalit se konala na přelomu padesátých a šedesátých let.

Nám jde ale především o sportovní zázemí, za nastupujícími borci můžeme vidět dvě nevelké šatny hostů, ve kterých bylo jistým uměním převléci se na zápas.

Vedle nich byly sprchy, do kterých se chodilo v erárních dřevácích a za nimi nevábné sociální zařízení.

Pokračujeme pohledem z padesátek na naší klubovnu a na tehdy charakteristickou dřevěnou ohradu areálu.

Následuje poněkud úsměvné foto z železničního náspu na naší dřevostavbu, která byla smontována v roce 1946.

Na obrázku za dobře naladěnými hráči je zamřížovaný sklad, tzv. rekvizitárna, kde byly uloženy dresy a kde se fasovaly legendární gumotextilky. Vedle byla veranda s vchody do větší mužské a menší mládežnické šatny.

V rohu byla kancelář, která byla k dispozici také rozhodčím. Památná je výkonná zvuková aparatura, bohužel s jedinou deskou, takže z amplionu jsme pravidelně slyšeli od Petra Spáleného: „Učitelka Josefína vůbec nemá ústa líná...“.

Podoba našeho zázemí se výrazněji změnila až v roce 1992, kdy byly postaveny nové šatny a konečně i důstojné záchody.

Tím se uvolnily již zmíněné prostory, tehdejší předseda David Mareš dal o rok později nemalým nákladem podobu novodobému Koháči. Při přestavbě, kterou provedli Ota Kindermann s Milanem Bočkem zmizela veranda a vnitřní příčky.

Od té doby uplynulo již dalších 33let.