JEDEN KLUB. JEDNO MĚSTO. JEDNA SLAVIA.

Připomeňme si několik fotbalových osobností, které prošly naším stánkem u Maláku. Prvním je Miloslav Ziegler, odchovanec Dynama, který to dotáhl až do Slavie Praha, za níž a pak za Škodu Plzeň nastřílel 24 ligových gólů. V sešívaném dresu ho můžeme vidět v Edenu při utkání českého poháru s VTJ Dukla Hraničář ČB, mezi Jindřichem Dejmalem a slávistou Konečným.

Míla byl s Koháčem pevně spjatý, měl tu spoustu kamarádů, uměl se královsky bavit, byl opravdovým štamgastem.

Když byla potřeba, ochotně naskočil za naše staré pány, za které hrál do zralého věku a pořád výborně.

Podobnou, poněkud mladší persónou je brankář Petr Skála (tatínek našeho trenéra gólmanů Kuby Skály), který začínal v rodné Třeboni, vyšvihl se až do federální ligy v Dukle Praha a Dynamu ČB, po rozdělení Československa chytal českou ligu za Union Cheb. Z domácího archivu nám Petr poskytl program pohárového utkání na Old Trafford z roku 1983 , kde byl přímým účastníkem, Dukla uhrála s United plichtu 1:1.

Petr je naším příznivcem desítky let, bydlí blízko Koháče a je též štamgastem v tom nejlepším slova smyslu. Zajímavostí je, že na našem hřišti několikrát hrál za starou gardu Dynama na pozici levého křídla a velmi dobře. Na fotce z nedávna s manželkou Evou.

V létě 2011 se hrálo u nás vzpomínkové utkání tehdejšího dorostu Dynama za zesnulé spoluhráče Dana Klimeše a Jana Sanytrníka s naší pětatřicítkou. Za dynamáky nastoupil Jiří Němec, kterého není třeba představovat, jen připomeňme, že má stříbro z ME 1996 a pohár UEFA se Schalke 04 ze sezóny 1996/97.

Rok poté se uskutečnil stejný memory zápas, kterého se tehdy zúčastnil Karel Poborský, také stříbrný z ME 1996, navíc bronzový z ME 2004.

Nedávno působila v Dynamu trenérská dvojice František Straka a Jiří Novotný, druhý jmenovaný má se Spartou 14 titulů mistra ligy. Pokud měl možnost, tak chodil trénovat s naším áčkem a choval se skvěle, byl nápomocen radou, prostě profík s dobrou duší. (na fotu se svým jmenovcem, hokejovým mistrem světa z roku 2010)

Franz Straka se na Jirku přišel párkrát podívat a zavzpomínal na teenagerská léta, kdy chodil hrát nohejbal na kurty za železničním mostem. Na fotce je Franz s našimi trenéry mládeže Mendlíkem, Peterkou a Kollmannem, sešli se tedy 4 sparťani.

Poslední momentka je ze společného příjemného posezení na Koháči, kde panovala výborná nálada a kde se vzpomínalo na veselé fotbalové příběhy.

S úsměvem jde všechno lépe.

Nemůžeme začít ničím jiným, než hlavní bránou do našeho svatostánku, která měla po obou stranách zděné budky, ve kterých se vybíralo vstupné. Do areálu vjíždí fotbalový výběr P.C. Vatikán.

Soupeřem jim býval tým hvězd SK Palačák, tato derby známých budějckých lokalit se konala na přelomu padesátých a šedesátých let.

Nám jde ale především o sportovní zázemí, za nastupujícími borci můžeme vidět dvě nevelké šatny hostů, ve kterých bylo jistým uměním převléci se na zápas.

Vedle nich byly sprchy, do kterých se chodilo v erárních dřevácích a za nimi nevábné sociální zařízení.

Pokračujeme pohledem z padesátek na naší klubovnu a na tehdy charakteristickou dřevěnou ohradu areálu.

Následuje poněkud úsměvné foto z železničního náspu na naší dřevostavbu, která byla smontována v roce 1946.

Na obrázku za dobře naladěnými hráči je zamřížovaný sklad, tzv. rekvizitárna, kde byly uloženy dresy a kde se fasovaly legendární gumotextilky. Vedle byla veranda s vchody do větší mužské a menší mládežnické šatny.

V rohu byla kancelář, která byla k dispozici také rozhodčím. Památná je výkonná zvuková aparatura, bohužel s jedinou deskou, takže z amplionu jsme pravidelně slyšeli od Petra Spáleného: „Učitelka Josefína vůbec nemá ústa líná...“.

Podoba našeho zázemí se výrazněji změnila až v roce 1992, kdy byly postaveny nové šatny a konečně i důstojné záchody.

Tím se uvolnily již zmíněné prostory, tehdejší předseda David Mareš dal o rok později nemalým nákladem podobu novodobému Koháči. Při přestavbě, kterou provedli Ota Kindermann s Milanem Bočkem zmizela veranda a vnitřní příčky.

Od té doby uplynulo již dalších 33let.

Obojživelník ve sportu označuje ty, kteří hrají aktivně fotbal i hokej. A právě takových „živočichů“ jsme měli na Koháči několik. Připomeňme si je. Na úvodní fotografii je hráč a legendární trenér Václav Hojdar se spoluhráčem mládeže KIN ČB Jiřím Daňkem v dresech starších žáků Motoru.

Na další fotce je stejná dvojice ve velice kvalitním týmu dorostu z roku 1977. Čtvrtý stojící zprava je Zdeněk Kostourek, který o několik let později hrál hokejovou nejvyšší soutěž za Duklu Jihlava.

Vrátíme se v čase o rok zpět, dorost pod vedením další trenérské legendy pana Jana Nového vyhrává v sezóně 1975/76 okresní přebor. Vítězný pohár přidržuje kapitán týmu Ruda Daněk, který byl zároveň výborným hokejovým brankářem.

Strojem času se posuneme ještě zpět a zmíníme člena naší síně slávy pana Jiřího Švihovského, který hrál v žákovském věku hokej za Slavoj ČB (předchůdce HC Motor) a kopanou za Dynamo ČB (v dorostu Dynama se svým kamarádem Mílou Zieglerem).

Reportáž „s mikrofonem za hokejem“ zakončíme dvěma velkými obojživelníky. Otou Horčičkou, který má na svém kontě nevídaný double, je totiž českým dorosteneckým přeborníkem v obou sportech, tady musíme pane Oto smeknout! (jeho vnuk Matěj je hráčem áčka, který letos dědečka v double napodobil). Druhým je pan František Čech, ikonický útočník českobudějovického Motoru, jehož legendární blafáky chytil málokterý gólman. Oba dva jsou na společné fotografii naší staré gardy, za kterou pravidelně hrávali (v dolní řadě na koncích).

Sportu zdar, fotbalu a hokeji zvláště.

Tentokrát zmíníme úsměvnější část naší historie. Jedná se o originální místní specialitu – hru gorodky. Pokusíme se vám nastínit pravidla: 2 party chlapů (zpravidla po pěti) oděni pouze v trenkách kopou naboso v sériích z velkého vápna. Gólu brání pětice, která se smí pohybovat pouze v malém vápně. Pokud míč vyrazí a kdokoliv z druhé pětice ho chytne ve vzduchu, může si ho dát na jakékoliv místo a střílet, pokud ho chytnou ve vápně jinak, střílí se z daného místa, jestliže míč opustí vápno, mohou si ho přiblížit jednou hlavičkou ze země a pálit. Když je roh, musí se po jeho zahrání střílet z voleje.

Stávalo se, že toto nevšední představení, u kterého byla kopa srandy, sledovalo více diváků, než fotbalové zápasy. Koháčské gorodky se kolikrát protáhly do setmění, v tom případě sloužily jako umělé osvětlení 2 zapálené sloupy voskových kelímků od piva vedle brankových tyčí. Jelikož byl náš plac ve středu hřiště škvárový, účastníci byli dokonale špinaví, po hře naskákali do řeky a pak už následoval pivní rozbor, který hradili pochopitelně poražení. Jak by řekl klasik, v jednoduchosti je krása.

Smutnou etapu naší historie začneme fotografií našich dorostenců, kteří stejně jako všichni ostatní museli před utkáními zdravit zdviženou pravicí. Pan rozhodčí i kapitán jsou předpisoví, ostatní se pochopitelně kroutí, jak mohou. Slávistická hvězda až na jednu výjimku šla z dresů pryč.

Že naše hvězda vadila dokumentuje i další společné foto z válečných let s neznámým soupeřem.

Vůbec první klubový protektorátní dokument potvrzuje policii, že pokračujeme ve fotbalové činnosti.

V červenci 1940 jsme přnuceni splnit nechutná protižidovská opatření, nacismus přímo zasahuje náš klub.

Okupačnímu režimu vadí i legionáři, kteří se zasloužili o vznik našeho státu, musíme poníženě potvrdit, že je ve svých řadách nemáme.

Veselejší zprávou je, že hrajeme dále fotbal, smutnější zprávou je, že naše hřiště bylo německými úřady v září 1942 zabráno, rozoráno a Bulhar na něm pěstoval zeleninu. Činnost ovšem neustává. Po dohodě se sportovním klubem S.K. Rožnov pokračujeme na jejich hřišti, což dokládá dokument z roku 1944.

Končíme návrhem odznaku k 10.letému výročí naší Slavie, abychom si ho mohli nechat vyrobit a hlavně nosit jsme opět museli potupně žádat.

Závěrem je třeba vzdát hold všem, kteří nás provedli celým tímto nelehkým obdobím, především předsedovi panu Karlu Böhmovi, povoláním učiteli.

Sportovním vrcholem v minulém století byla účast áčka mužů tehdejšího KIN ČB v krajském přeboru v sezónách 1964/65 a 1965/66. Na fotce jsou naši KP matadoři v čele s kapitánem Zdeňkem Hauserem. Samotnému postupu předcházela dvě vítězná tažení v nižších soutěžích.

Nejprve chlapi získali titul okresního přeborníka v roce 1963 pod vedením trenéra Josefa Dvořáka (všech 7 jeho synů hrálo za náš klub), následoval další vavřín oblastního přeborníka, tzv. krajské soutěže v roce 1964, vedoucím tohoto slavného týmu byla klubová ikona pan Václav Švácha. 

V souvislosti s krajským přeborem musíme zmínit vynikající mužstvo Koh-i-nooru ČB v sezóně 1981/82, které by též postoupilo nebýt administrativního začlenění juniorky Dynama (jeho béčka) do 1.A třídy, s ligovými pendly byli nad naše síly. Áčko KIN ČB na fotce skončilo tehdy druhé pod taktovkou legendárního trenéra Ryneše, který si pro svou nekompromisnost vysloužil přezdívku „Žukov“. 

Krajskou nejvyšší soutěží se však můžeme pochlubit již dříve. V roce 1960 ještě pod hlavičkou Tatranu ČB vyhrál dorost 1.oblastní třídu pod vedením trenéra Rudolfa Ždiarského (dědečka Rendy) a utkal se s vítězem 2.skupiny Velešínem o postup. Doma jsme vyhráli 2:1, venku remizovali gólem Jindřicha Petříka (tatínek Jindry) 1:1 a postoupili jsme poprvé v historii klubu do krajského přeboru.

Stejně jako muži i naši dorostenci zůstali v KP dvě sezóny 1960/61 a 1961/62, nutné je ale dodat, že tehdy to byla 2. nejvyšší soutěž ve své kategorii. Všem, kteří se na těchto výrazných klubových úspěších podíleli patří obrovský respekt.

Začneme šedesátými léty, kdy tehdejší totalitní režim zvolnil, což umožnilo domácí zápas s neznámým rakouským soupeřem. Naši poněkud nesmělí borci jsou vlevo, utkání slavnostně zahájil tehdejší předseda klubu pan Jaroslav Dvořák (tatínek loni zesnulého Vráti).

 Neobyčejné utkání jsme sehráli v roce 1972, u Malého jezu jsme přivítali bulharský olympijský tým, který se připravoval na LOH v Mnichově. Dokonce jsme vedli brankou Svěchoty, ale nakonec jednoznačně padli 1:9. Sedm gólů vstřelil nepolapitelný Plamen Markov, který později nasbíral 32 startů za národní tým. 

Pokračujeme pravidelnými návštěvami mužstva Lokomotive Meiningen z bývalé NDR, které se zúčastnilo čtyřech po sobě jdoucích Hynkovo memoriálů. 33.ročník v roce 1985 dokonce vyhráli, když nás porazili v semifinále a ve finále pak Kaplici 1:0. O rok později se to obrátilo , v semifinále jsme Meiningen porazili 4:1 a ve finále i Kaplici 3:2.

Podobné to bylo těsně po revoluci s rakouským týmem Kematen an der Ybbs, třikrát byli našimi hosty a třikrát našimi hostiteli. Toto přeshraniční setkávání zorganizoval Láďa Holík, bývalý brankář Koh-i-nooru a dodnes věrný fanoušek.

Končíme sezónou 1993/94, když jsme se v zimě v Rožnově na Meteoru střetli s rakouským mužstvem SV Leiben. Výsledek byl 3:0 pro nás, v řadách soupeře hrál internacionál Zdeněk Šreiner. Hřebínek nám spadl v létě, když nás rakouští přátelé smetli 5:1, to za ně zase tvrdil muziku exreprezentant Libor Radimec. Oba internacionálové mají mimochodem zlatou olympijskou medaili z LOH 1980 v Moskvě. S velkou mírou nadsázky se dá říci, že jsme světoví.

Text uvádíme s laskavým svolením jeho autora pana Petra Vondřicha, který se dlouhodobě věnuje historickému mapování ženského fotbalu v Česku i ve světě.

Dokážete si představit, že by se dnes nějaký český ženský fotbalový tým mohl utkat s týmem z anglické Women’s Super League? Nebo dokonce ho porazit?  Přesně to se ale na konci šedesátých let stalo.

Novodobá historie anglického ženského fotbalu se začala psát v červenci 1969 v pobřežním městečku Deal. Právě tam se totiž po konci dnes už legendárního fotbalového turnaje sešli zástupci 47 ženských fotbalových týmů a rozhodli o založení ženské fotbalové asociace WFA. Deal Ladies Football Tournament se v tom roce mohl poprvé pochlubit označením mezinárodní, když organizátoři pozvali na turnaj jeden rakouský tým a dvě ženské jedenáctky z Československa. Pokud tipujete, že to byly Slavia a Sparta, jste úplně vedle…

Naši zemi tehdy v kolébce fotbalu reprezentovaly družstva Koh-i-noor České Budějovice a Lokomotiva Praha. Bylo to vůbec poprvé, co nějaký náš ženský fotbalový tým odehrál zápas v Anglii. Letenky byly drahé, proto oba týmy cestovaly na ostrovy vlakem. A jak vzpomíná tehdejší manažer Lokomotivy a pozdější slavný sportovní komentátor Jaroslav Suchánek, cesta to byla víc než náročná. Následující den v sobotu přivítali oba československé týmy na radnici starosta Dealu a ministr zdravotnictví Ennals, jehož přítomnost odrážela skutečnost, že výtěžek z turnaje byl již tradičně věnován na kampaň Britského impéria proti rakovině. Vedoucí týmu Koh-i-noor Petr Brejžek vzpomínal: „V uvítacích projevech oba představitelé neopomněli zdůraznit spojenectví Čechoslováků a Britů, zpečetěné prolitou krví za druhé světové války. Ministr David Ennals byl i osobním přítelem Jana Masaryka. Byli jsme pozváni do starostovy pracovny na povinný drink.“ Na odpolední trénink se přišli podívat snad všichni členové rodin, u kterých byly fotbalistky během turnaje ubytovány.

V neděli se už konala finálová část turnaje, do které se kvalifikovalo osm nejlepších ženských týmů z celé Anglie, které byly převážně firemní jako třeba Kays nebo BP. Některé celky byly ženskými protějšky slavných mužských partnerů – Tottenham Hotspur nebo Manchester City. Startovaly i Modré krásky z Birminghamu, Nomádi z Nottinghamu, Hvězdy z Lutonu, Rebelky ze Swindonu a dokonce i Novicky ze Southamptonu. Pro Lokomotivu skončila účast v turnaji hned po prvním zápase, když Pražanky nestačily na Fodens Ladies FC, se kterým prohrály 0:4. Jihočeškám se vedlo lépe. V prvním utkání vyhrály nad Ipswich Town 1:0 brankou Pavelcové, utkání přiihlíželo 700 diváků. Koh-i-noor se tak probojoval do semifinále, kde na ně čekal skotský tým Cambuslang Hooverettes. Zápas pro sebe rozhodly Skotky dvěma slepenými góly na konci prvního poločasu. Konečný výsledek 1:2 korigovala pět minut před koncem Dvořáková. Ve finále turnaje tak proti sobě nastoupily týmy Cambuslang Hooverettes a legendárních Manchester Corinthians, které v semifinále vyřadili Fodens Ladies, přemožitelky Lokomotivy z čtvrtfinále. Mistryně Evropy z roku 1957 porazily Skotky 2:0, a obhájily tak trofej z předchozího roku. Na závěrečném ceremoniálu předal starosta Dealu oběma československým týmům výtisky českého vydání Bible kralické s podpisem britského ministra zdravotnictví. Pro fotbalistky Koh-i-nooru tím sportovní část pobytu v Anglii skončila.

Za recipročními utkáními anglického týmů v Československu stála paní Patricia Gregory, pozdější spoluzakladatelka a dlouholetá čestná tajemnice Ženské fotbalové asociace a členka Výboru ženského fotbalu UEFA. Za její přínos rozvoji ženského fotbalu v Anglii ji král Charles III. vyznamenal Řádem britského impéria. V červnu 2025 byla Patricie Gregory uvedena do Síně slávy britského fotbalu. Když dostala v říjnu 1968 dopis od podnikatele Leona Blacka, který měl obchodní kontakty v tehdejším Československu, zda by nedokázala zorganizovat vzájemné zápasy týmů z obou zemí, neváhala ani minutu. Aby se tak ale mohlo stát, musela nejprve sehnat finanční prostředky na pobyt anglického týmu v Československu, náklady na cestu si musela každá anglická fotbalistka zčásti hradit sama, zbytek uhradila Jihovýchodní anglická ženská liga z peněz, které se jí podařilo získat Patricia se také ujala organizace nominace hráček z jednotlivých klubů Jihovýchodní anglické ženské ligy. Trenérem výběru byl jmenován Harry Batt, který později vedl výběry Anglie na mistrovství Evropy v Itálii 1969 a mistrovstvích světa v Itálii 1970 a Mexiku 1971. Listopadového Eura se zúčastnilo i pět hráček výběru: Mary Blake, Tina Oliver, Sue Tungate, Chris Salmon a Valerie Cheshire, která hrála i na obou mistrovstvích světa v letech 1970 a 1971. První zápas v Československu odehrál výběr Jihovýchodní anglické ženské ligy v sobotu 19. července 1969 navečer na stadionu Karla Aksamita v Holešovicích. Domácí Lokomotiva Praha zvítězila 2:0. V sobotu po utkání následovala večerní recepce v pivovaru a v neděli prohlídka pamětihodností hlavního města. Po obědě se anglické fotbalistky vypravily do Týna nad Vltavou, kde sehrály další utkání, tentokrát s týmem Koh-i-noor České Budějovice. Ani tentokrát Angličanky neuspěly, když prohrály 3:4. Po bohatém pondělním společenském programu, ve kterém nemohla chybět ani návštěva pivovaru Budvar, odcestovala anglická výprava v úterý 22. července ještě k utkání v Ostravě. Své turné po Československu zakončily Angličanky utkáním až pod Tatrami, s Lokomotivou Markušovce. A stejně jako ve třech předchozích zápasech, ani tentokrát nedokázaly vyhrát. Cestou zpět se Výběr Jihovýchodní anglické ženské ligy opět zastavil v Praze, kde se kromě nákupů suvenýrů setkal v Podolí s olympijskou vítězkou ve skocích do vody Milenou Duchkovou. Na samotný závěr návštěvy zašly anglické fotbalistky na pivo k Flekům.

„Byla to vyčerpávající cesta? Rozhodně. Stálo to za to? Rozhodně.“ Těmito slovy končí Patricia Gregory kapitolu věnovanou svým zážitkům z vůbec prvních utkání československých a anglických fotbalistek, ve kterých se těm našim nevedlo vůbec špatně. Od té doby se toho ale hodně změnilo. Dohnat současnou Anglii na sportovní úrovni je pro náš ženský fotbal úkol z říše nesplnitelných snů. Mnohem jednodušší by bylo se Anglii přiblížit v tom, jak si dokáže vážit těch, které kdysi stály u samých začátků ženského fotbalu.

Co představuje pan Josef Bican jako legendární kanonýr pro pražskou Slavii, to samé znamená pan Ladislav Bouda pro náš klub (na fotu vpravo vedle tehdejšího brankáře Václava Nováka). Je naším historicky nejlepším střelcem, góly dával v éře TJ Koh-i-noor ČB. Následující text hovoří za vše, v kalendářním roce 1963 sehrál A-tým mužů 39 utkání, z toho 22 mistrovských, 13 přátelských a 4 pohárová. Nastřílel 146 branek a obdrželi pouze 52, kanonýrem se stal s neuvěřitelným počtem 65 gólů Láďa Bouda, který také jako jediný odehrál všechny zápasy (KIN ČB zhruba z této doby). Druhým historickým strojem na branky byl pan Jiří Mráz, který přestoupil z Igly do našeho klubu v roce 1978. V 2.polovině osmdesátých let po dohodě dvou legend jihočeského fotbalu, trenérů Ryneše a Lavičky, šel na 2 sezóny vypomoci v krajském přeboru zpět Igle. Poté se vrátil do našeho klubu, kde sázel jeden gól za druhým do zralého fotbalového věku za A tým, B tým a později i za starou gardu. Měl přezdívku Edu a volal spoluhráče k ofenzivnímu fotbalu nezaměnitelnou hláškou „dopředůůů“ (oba ostrostřelci vedle sebe na soustředění ve Zvonkové u Horní Plané). V článku zmiňujeme Pepi Bicana, nejlepšího světového kanonýra své doby, je úžasné, že na našem hřišti hrál a samozřejmě také skóroval dne 20.7. 1968 (bylo mu tehdy 54 let). Jednalo se o vložený zápas 17.ročníku Hynkova memoriálu: KIN ČB s XI. Internacionálů Slavia Praha  s výsledkem 3:4 (2:2) Hůlka 3 – Bican, Fiktus, Štádler, Morávek. Utkání před 700 diváky s přehledem odřídil Rudolf Ždiarský (dědeček Rendy). Před tímto triem ostrostřelců je třeba smeknout pomyslný klobouček.