Nemůžeme začít ničím jiným, než hlavní bránou do našeho svatostánku, která měla po obou stranách zděné budky, ve kterých se vybíralo vstupné. Do areálu vjíždí fotbalový výběr P.C. Vatikán.

Soupeřem jim býval tým hvězd SK Palačák, tato derby známých budějckých lokalit se konala na přelomu padesátých a šedesátých let.

Nám jde ale především o sportovní zázemí, za nastupujícími borci můžeme vidět dvě nevelké šatny hostů, ve kterých bylo jistým uměním převléci se na zápas.

Vedle nich byly sprchy, do kterých se chodilo v erárních dřevácích a za nimi nevábné sociální zařízení.

Pokračujeme pohledem z padesátek na naší klubovnu a na tehdy charakteristickou dřevěnou ohradu areálu.

Následuje poněkud úsměvné foto z železničního náspu na naší dřevostavbu, která byla smontována v roce 1946.

Na obrázku za dobře naladěnými hráči je zamřížovaný sklad, tzv. rekvizitárna, kde byly uloženy dresy a kde se fasovaly legendární gumotextilky. Vedle byla veranda s vchody do větší mužské a menší mládežnické šatny.

V rohu byla kancelář, která byla k dispozici také rozhodčím. Památná je výkonná zvuková aparatura, bohužel s jedinou deskou, takže z amplionu jsme pravidelně slyšeli od Petra Spáleného: „Učitelka Josefína vůbec nemá ústa líná…“.

Podoba našeho zázemí se výrazněji změnila až v roce 1992, kdy byly postaveny nové šatny a konečně i důstojné záchody.

Tím se uvolnily již zmíněné prostory, tehdejší předseda David Mareš dal o rok později nemalým nákladem podobu novodobému Koháči. Při přestavbě, kterou provedli Ota Kindermann s Milanem Bočkem zmizela veranda a vnitřní příčky.

Od té doby uplynulo již dalších 33let.

Obojživelník ve sportu označuje ty, kteří hrají aktivně fotbal i hokej. A právě takových „živočichů“ jsme měli na Koháči několik. Připomeňme si je. Na úvodní fotografii je hráč a legendární trenér Václav Hojdar se spoluhráčem mládeže KIN ČB Jiřím Daňkem v dresech starších žáků Motoru.

Na další fotce je stejná dvojice ve velice kvalitním týmu dorostu z roku 1977. Čtvrtý stojící zprava je Zdeněk Kostourek, který o několik let později hrál hokejovou nejvyšší soutěž za Duklu Jihlava.

Vrátíme se v čase o rok zpět, dorost pod vedením další trenérské legendy pana Jana Nového vyhrává v sezóně 1975/76 okresní přebor. Vítězný pohár přidržuje kapitán týmu Ruda Daněk, který byl zároveň výborným hokejovým brankářem.

Strojem času se posuneme ještě zpět a zmíníme člena naší síně slávy pana Jiřího Švihovského, který hrál v žákovském věku hokej za Slavoj ČB (předchůdce HC Motor) a kopanou za Dynamo ČB (v dorostu Dynama se svým kamarádem Mílou Zieglerem).

Reportáž „s mikrofonem za hokejem“ zakončíme dvěma velkými obojživelníky. Otou Horčičkou, který má na svém kontě nevídaný double, je totiž českým dorosteneckým přeborníkem v obou sportech, tady musíme pane Oto smeknout! (jeho vnuk Matěj je hráčem áčka, který letos dědečka v double napodobil). Druhým je pan František Čech, ikonický útočník českobudějovického Motoru, jehož legendární blafáky chytil málokterý gólman. Oba dva jsou na společné fotografii naší staré gardy, za kterou pravidelně hrávali (v dolní řadě na koncích).

Sportu zdar, fotbalu a hokeji zvláště.

Tentokrát zmíníme úsměvnější část naší historie. Jedná se o originální místní specialitu – hru gorodky. Pokusíme se vám nastínit pravidla: 2 party chlapů (zpravidla po pěti) oděni pouze v trenkách kopou naboso v sériích z velkého vápna. Gólu brání pětice, která se smí pohybovat pouze v malém vápně. Pokud míč vyrazí a kdokoliv z druhé pětice ho chytne ve vzduchu, může si ho dát na jakékoliv místo a střílet, pokud ho chytnou ve vápně jinak, střílí se z daného místa, jestliže míč opustí vápno, mohou si ho přiblížit jednou hlavičkou ze země a pálit. Když je roh, musí se po jeho zahrání střílet z voleje.

Stávalo se, že toto nevšední představení, u kterého byla kopa srandy, sledovalo více diváků, než fotbalové zápasy. Koháčské gorodky se kolikrát protáhly do setmění, v tom případě sloužily jako umělé osvětlení 2 zapálené sloupy voskových kelímků od piva vedle brankových tyčí. Jelikož byl náš plac ve středu hřiště škvárový, účastníci byli dokonale špinaví, po hře naskákali do řeky a pak už následoval pivní rozbor, který hradili pochopitelně poražení. Jak by řekl klasik, v jednoduchosti je krása.