JEDEN KLUB. JEDNO MĚSTO. JEDNA SLAVIA.

Známý román od Eduarda Basse vypráví příběh neporazitelné fotbalové jedenáctky. U Malého jezu jsme měli možnost zažít jeho zmenšenou verzi v podobě sedmera Dvořáků. Bratři Josef, Jiří, František, Karel, Miroslav, Ladislav, Klement a sestry Anna a Zdeňka tvořili Dvořákův klan. Všichni chlapi do jednoho hráli u Maláku a výborně. Připomeňme si kohinoráky tělem i duší na fotkách, kdy společně vytvářeli naší historii. (Jirka a Pepík), (Míra, Karel, Pepík a Kléma), (Karel, Kléma, Franta a Láďa), (Pepík, Kléma a Míra), (Karel, Míra, Pepík a Láďa), (gólman Franta, kdyby kývl, čapal ligu za klokany).

Většina bráchů měla i hráčský přesah a v klubu působila dale. Franta byl dlouhá léta nepřehlédnutelným hospodským, Láďa dělal vedoucího v mládeži a poté u mužů, Jirka správcoval a Kléma byl vedoucím u mládeže a hlavně mnoholetý předseda. Činili se i potomci, Láďuv syn Vláďa byl nadstandardní hráč, pak I trenér juniorů, na fotce se svým synem Vláďou.

Na další fotografii je Kléma se synem Radkem při turnaji přípravek na Rudé hvězdě ČB.

Jirkovo syn téhož jména hrál za béčko mužů, vnuk Pavel se pořád „motá“ kolem Koháče, přezdívku „Ráfek“ si generačně předávají.

Pojďme se ale podívat na starého Klapzubu, v našem případě tatínka 9 dětí pana Josefa Dvořáka. Člen síně slávy Pavel Hraba si při vzpomínce na Klému vybavil, že jeho otec byl významný regionální fotbalový činovník. A skutečně Josef Dvořák byl dlouholetým jednatelem Jihočeské župy fotballové až do její transformace v roce 1948. Řadí se tak minimálně po bok pana Antonína Hynka, oba jsou zcela jistě našimi historicky nejvýznamnějšími funkcionáři.

Významní lidé, významný klub.

Připomeňme si několik fotbalových osobností, které prošly naším stánkem u Maláku. Prvním je Miloslav Ziegler, odchovanec Dynama, který to dotáhl až do Slavie Praha, za níž a pak za Škodu Plzeň nastřílel 24 ligových gólů. V sešívaném dresu ho můžeme vidět v Edenu při utkání českého poháru s VTJ Dukla Hraničář ČB, mezi Jindřichem Dejmalem a slávistou Konečným.

Míla byl s Koháčem pevně spjatý, měl tu spoustu kamarádů, uměl se královsky bavit, byl opravdovým štamgastem.

Když byla potřeba, ochotně naskočil za naše staré pány, za které hrál do zralého věku a pořád výborně.

Podobnou, poněkud mladší persónou je brankář Petr Skála (tatínek našeho trenéra gólmanů Kuby Skály), který začínal v rodné Třeboni, vyšvihl se až do federální ligy v Dukle Praha a Dynamu ČB, po rozdělení Československa chytal českou ligu za Union Cheb. Z domácího archivu nám Petr poskytl program pohárového utkání na Old Trafford z roku 1983 , kde byl přímým účastníkem, Dukla uhrála s United plichtu 1:1.

Petr je naším příznivcem desítky let, bydlí blízko Koháče a je též štamgastem v tom nejlepším slova smyslu. Zajímavostí je, že na našem hřišti několikrát hrál za starou gardu Dynama na pozici levého křídla a velmi dobře. Na fotce z nedávna s manželkou Evou.

V létě 2011 se hrálo u nás vzpomínkové utkání tehdejšího dorostu Dynama za zesnulé spoluhráče Dana Klimeše a Jana Sanytrníka s naší pětatřicítkou. Za dynamáky nastoupil Jiří Němec, kterého není třeba představovat, jen připomeňme, že má stříbro z ME 1996 a pohár UEFA se Schalke 04 ze sezóny 1996/97.

Rok poté se uskutečnil stejný memory zápas, kterého se tehdy zúčastnil Karel Poborský, také stříbrný z ME 1996, navíc bronzový z ME 2004.

Nedávno působila v Dynamu trenérská dvojice František Straka a Jiří Novotný, druhý jmenovaný má se Spartou 14 titulů mistra ligy. Pokud měl možnost, tak chodil trénovat s naším áčkem a choval se skvěle, byl nápomocen radou, prostě profík s dobrou duší. (na fotu se svým jmenovcem, hokejovým mistrem světa z roku 2010)

Franz Straka se na Jirku přišel párkrát podívat a zavzpomínal na teenagerská léta, kdy chodil hrát nohejbal na kurty za železničním mostem. Na fotce je Franz s našimi trenéry mládeže Mendlíkem, Peterkou a Kollmannem, sešli se tedy 4 sparťani.

Poslední momentka je ze společného příjemného posezení na Koháči, kde panovala výborná nálada a kde se vzpomínalo na veselé fotbalové příběhy.

S úsměvem jde všechno lépe.

Nemůžeme začít ničím jiným, než hlavní bránou do našeho svatostánku, která měla po obou stranách zděné budky, ve kterých se vybíralo vstupné. Do areálu vjíždí fotbalový výběr P.C. Vatikán.

Soupeřem jim býval tým hvězd SK Palačák, tato derby známých budějckých lokalit se konala na přelomu padesátých a šedesátých let.

Nám jde ale především o sportovní zázemí, za nastupujícími borci můžeme vidět dvě nevelké šatny hostů, ve kterých bylo jistým uměním převléci se na zápas.

Vedle nich byly sprchy, do kterých se chodilo v erárních dřevácích a za nimi nevábné sociální zařízení.

Pokračujeme pohledem z padesátek na naší klubovnu a na tehdy charakteristickou dřevěnou ohradu areálu.

Následuje poněkud úsměvné foto z železničního náspu na naší dřevostavbu, která byla smontována v roce 1946.

Na obrázku za dobře naladěnými hráči je zamřížovaný sklad, tzv. rekvizitárna, kde byly uloženy dresy a kde se fasovaly legendární gumotextilky. Vedle byla veranda s vchody do větší mužské a menší mládežnické šatny.

V rohu byla kancelář, která byla k dispozici také rozhodčím. Památná je výkonná zvuková aparatura, bohužel s jedinou deskou, takže z amplionu jsme pravidelně slyšeli od Petra Spáleného: „Učitelka Josefína vůbec nemá ústa líná...“.

Podoba našeho zázemí se výrazněji změnila až v roce 1992, kdy byly postaveny nové šatny a konečně i důstojné záchody.

Tím se uvolnily již zmíněné prostory, tehdejší předseda David Mareš dal o rok později nemalým nákladem podobu novodobému Koháči. Při přestavbě, kterou provedli Ota Kindermann s Milanem Bočkem zmizela veranda a vnitřní příčky.

Od té doby uplynulo již dalších 33let.