JEDEN KLUB. JEDNO MĚSTO. JEDNA SLAVIA.

Fotbalové kluby SK Slavia ČB a SK Sparta ČB vznikly v roce 1933 a zanikly rokem 1949. Pojďme po jejich stopách detailněji. Když se nepohodli páni výboři v Lineckém SK, klubu z Lineckého předměstí Č.Budějovic, z roztržky vzešly dva nové. Ti, co odešli, založili Spartu, zbylí přejmenovali klub na Slavii. Vlastníme kroniky obou klubů, naše byla založena 30.7.1933, sparťanská o pouhý 1 den dříve.

Kronika rivala byla zaměřena spíše na zápisy z výborových schůzí, slávistická kladla důraz na referáty ze zápasů. Jeden takový můžeme vidět ze vzájemného pohárového derby dne 29.6.1937.

Sparťanem tělem I duší byl pan Václav Prospal (dědeček slavného hokejisty), který vstoupil do klubu v říjnu 1933, za rok se stal sekretářem a pak dlouhá léta jeho jednatelem. Soupeře si připomeneme tablem k desátému výročí založení s grafikou dominant našeho města.

Sparta složitě hledala místo pro vlastní hřiště, nakonec získala pronájem pozemku mezi nynější Krumlovskou ulicí a železnicí.

Letecká fota jsou z roku 1946, na tomto snímku je hrací plocha v pravém dolním kvadrantu, černé lemování po stranách je stín z dřevěného oplocení.

Sparťané přečkali válku, ale kamenem úrazu se jim stalo 10 sousedních zahrádkářů, kteří si stěžovali na národním výboru, že jim neustále fotbalisté ničí majetek, když k nim přelézají pro překopnuté míče. Po opakovaném prošetření policií, byl výměr, který předkládáme krutý, zákaz zápasů včetně tréninků dnem 16.7.1948.

Konkurentovi jsme poskytli azyl na našem plácku Za Měšťanským pivovarem, ale již 21.února 1949 se jednomyslně usnesli výboři na sloučení obou klubů v jeden s názvem TJ Sokol II Č.Budějovice.

Pro Spartu jako název to znamenalo definitivní konec, pro nás do roku 1993, kdy jsme se osamostatnili a vrátili se k původnímu názvu. S Budějovickými “S” se rozloučíme fotem starých pánů Slávie z roku 1973.

Tento tým sehrál se starou gardou Sparty přátelské utkání ke 40letému výročí založení obou klubů.

Rozchodem vznikly, sloučením zanikly, jak by napsal dramatik Václav Havel: „To jsou paradoxy.“

Vypůjčili jsme si název slavného westernu, který přesně sedí na našeho kohinoráka Milana Novotného. Celá desetiletí byl jednou z hlavních tváří klubu, jako každý na Koháči měl svou přezdívku, „Bony“ a tak ho znalo celé okolí.

Milan byl na hřišti denně a pomáhal všem našim kategoriím, na snímku je s mladšími žáky, na pozadí je zavěšen amplion, ze kterého zněla dokola píseň Josefína.

Milánek jezdil I na venkovní zápasy, zde ho vidíme na turnaji starších žáků ve Vyšším Brodě.

Účastnil se samozřejmě i oslav, tady je v plné kráse s harmonikářem a Evou Bezovou (manžel hrál za muže, syn je šéftrenér mládeže a vnuk válí za dorost) po jednom z Hynkáčů.

S dorostenci v různých dobách si výborně rozuměl, tento je z raných devadesátek pod trenérem Honzou Růžičkou a vedoucím Slávou Zemanem.

Ve starých pánech se sešel s opravdovými fotbalovými matadory, sedm z nich včetně jeho samého je v naší síni slávy.

Milan uměl dobře dámu, z tohoto popudu uspořádal Ota Kindermann třikrát turnaj v této deskové hře, tzv. Bonycup, můžeme se podívat na výsledky 2 ročníku.

Že byl Milánek vodní živel víme všichni, když byl mladší hrával u Maláku na kávu, což byla kombinace honičky a schovávané ve vodě. Na fotce je s Honzou „Grigou“ Staňkem v řece po postupu do 1.A třídy v roce 2007.

O rok později byl na letním soustředění starších žáků v Přední Výtoni na Lipně, kde trénovali naši mladíci na hřišti přimo u přehrady.

Staral se o pitný režim, občertvení, nosil ochotně fotbalové pomůcky, byl plnohodnotným asistentem. Večer řídil opékačku, která byla hráčům odměnou za perfektní tréninkový přístup.

Bony byl slavný i po sportovní stránce, na celostátních hrách lidí s Downovým syndromem na Julisce stál dvakrát na stupních vítězů. Bylo to v hodu kriketovým míčkem a v běhu, medaile mu předávala naše sportovkyně z nejlepších, paní Věra Čáslavská. Na fotografii je zase s osobou nejdražší, s maminkou Miladou.

Silné pouto měli s Davidem Marešem, který byl skoro tři desítky let hospodským, vídali se tudíž neustále. Milánek jezdil na nákupy a pomáhal, kde bylo třeba. Je symbolické, že oba vstoupili do naší síně slávy společně.

Milan Novotný byl malý vzrůstem, ale velký srdcem a tím vším, čím byl.

Běhací neboli kondiční zimní soustředění byla specialitou tuzemského fotbalu, nevyhla se tedy ani nám. Z šedesátek vidíme pěkně vystajlované kohinoráky v jednotných teplákovkách na neznámmém místě.

Další obrázek ukazuje tým Reginy, který se skládal skoro výhradně z našich hráčů na soustředění v šumavské Nové Peci.

Na začátek osmdesátek vzpomíná Honza Novotný: “S trenérem Rynešem jsme byli dvakrát ve Zvonkové, jeli jsme vlakem do Horní Plané, pak přes zamrzlou přehradu na podnikovou chatu družstva Jihokov, tu nám zajistil předseda Karel Štěch.” Na dotaz, jaká byla náplň, Kalvera odpovídá: “Žukov (trenérova přezdívka) nás honil po okolních kopcích, běhali jsme také do Nové Pece a zpět.”

V devadesátkách se jezdilo na tréninkové kempy Na Skautí u Jivna. Nejprve pod trenérem Petrem Schusterem, pak pod Honzou Růžičkou, který zařídil ubytovnu, měl totiž nedaleko chatu. Na fotce je v jídelně kanonýr Jirka Mráz, vedle něj brankář Zdeněk Bobr, který měl i pár juniorských repre startů. Vlevo sedí Robert Štědroňský, pan fobalista, obrovský talent, který zůstal bohužel nenaplněn.

Pod dozorem koučů jsme běhali k Mrhalu, což je docela “vostrej” kopec, pak kolem celého rybníka, nakonec jsme mohli hrát za odměnu fotbálek na místním hřišťátku.

Také mládež měla svá soustředění, vybíráme to v Chlumu u Třeboně z roku 2008, kde byli naši mladší a starší žáci, na snímku z jídelny v panelákové ubytovně sklářského učiliště před videoukázkou.

Z téhož souska je foto starších žáků před zápasem s místními stejně starými mladíky.

Končíme místem, kde jsme byli nejčastěji, zpovídali jsme Vencu Hojdara: „Měl jsem chatu v Horní Pěně na Jindřichohradecku, tak mě napadlo, jestli bych se nedomluvil v penzionu Sigma v nedalekém Dolním Ždáru s rodinou Kocábů, která ho provozovala. A klaplo to, od roku 2003 jsme tam s Johnem jezdili s oběma dorosty.

Postupně se přidali muži, které Venca převzal v roce 2005 a posléze také oba žákovské týmy. Úžasný pan Kocáb s rodinou nám byli hostiteli přes 10 let. Fotbálek se hrával na minihřišti nad penzionem, na fotografii je v pozadí trenér Martin Horčička (tatínek plejera mužů Matěje).

Samozřejmě, že hráči polykali po okolních cestách take povinné kilometry, zde pětice starších dorostenců.

Herní příprava probíhala na blízké umělce v Horním Žďáru, momentka ukazuje starší žáky s trenéry z roku 2009.

U druhé branky z pozdější doby můžeme vidět oba dorosty, starší vedl Honza Pirnos a mladší Karel Šíma.

Dalo by se říci, kdeže loňské sněhy jsou, pěkné vzpomínky ale zůstávají.