JEDEN KLUB. JEDNO MĚSTO. JEDNA SLAVIA.

Běhací neboli kondiční zimní soustředění byla specialitou tuzemského fotbalu, nevyhla se tedy ani nám. Z šedesátek vidíme pěkně vystajlované kohinoráky v jednotných teplákovkách na neznámmém místě.

Další obrázek ukazuje tým Reginy, který se skládal skoro výhradně z našich hráčů na soustředění v šumavské Nové Peci.

Na začátek osmdesátek vzpomíná Honza Novotný: “S trenérem Rynešem jsme byli dvakrát ve Zvonkové, jeli jsme vlakem do Horní Plané, pak přes zamrzlou přehradu na podnikovou chatu družstva Jihokov, tu nám zajistil předseda Karel Štěch.” Na dotaz, jaká byla náplň, Kalvera odpovídá: “Žukov (trenérova přezdívka) nás honil po okolních kopcích, běhali jsme také do Nové Pece a zpět.”

V devadesátkách se jezdilo na tréninkové kempy Na Skautí u Jivna. Nejprve pod trenérem Petrem Schusterem, pak pod Honzou Růžičkou, který zařídil ubytovnu, měl totiž nedaleko chatu. Na fotce je v jídelně kanonýr Jirka Mráz, vedle něj brankář Zdeněk Bobr, který měl i pár juniorských repre startů. Vlevo sedí Robert Štědroňský, pan fobalista, obrovský talent, který zůstal bohužel nenaplněn.

Pod dozorem koučů jsme běhali k Mrhalu, což je docela “vostrej” kopec, pak kolem celého rybníka, nakonec jsme mohli hrát za odměnu fotbálek na místním hřišťátku.

Také mládež měla svá soustředění, vybíráme to v Chlumu u Třeboně z roku 2008, kde byli naši mladší a starší žáci, na snímku z jídelny v panelákové ubytovně sklářského učiliště před videoukázkou.

Z téhož souska je foto starších žáků před zápasem s místními stejně starými mladíky.

Končíme místem, kde jsme byli nejčastěji, zpovídali jsme Vencu Hojdara: „Měl jsem chatu v Horní Pěně na Jindřichohradecku, tak mě napadlo, jestli bych se nedomluvil v penzionu Sigma v nedalekém Dolním Ždáru s rodinou Kocábů, která ho provozovala. A klaplo to, od roku 2003 jsme tam s Johnem jezdili s oběma dorosty.

Postupně se přidali muži, které Venca převzal v roce 2005 a posléze také oba žákovské týmy. Úžasný pan Kocáb s rodinou nám byli hostiteli přes 10 let. Fotbálek se hrával na minihřišti nad penzionem, na fotografii je v pozadí trenér Martin Horčička (tatínek plejera mužů Matěje).

Samozřejmě, že hráči polykali po okolních cestách take povinné kilometry, zde pětice starších dorostenců.

Herní příprava probíhala na blízké umělce v Horním Žďáru, momentka ukazuje starší žáky s trenéry z roku 2009.

U druhé branky z pozdější doby můžeme vidět oba dorosty, starší vedl Honza Pirnos a mladší Karel Šíma.

Dalo by se říci, kdeže loňské sněhy jsou, pěkné vzpomínky ale zůstávají.

Díky panu Václavu Loulovi se dochovala precizně psaná kronika dorostu z let 1960 – 1975. Začíná rovnou krajským přeborem, který jsme jako 2.nejvyšší soutěž své kategorie tehdy hráli ještě pod hlavičkou Tatranu ČB. Tým pod trenérem Rudolfem Ždiarským a vedoucím Josefem Suchým (dědeček Martiny Suché) dosáhl na celkové výborné 6.místo.

V roce 1962 jsme pro úbytek hráčů přihlásili pouze okresní přebor, ze kterého jsme na jaře úplně odstoupili. Petr Brejžek dává na podzim 1964 juniory opět dohromady a přihlašuje III.třídu. Fotka je z další sezóny před mistrákem na Včelné.

Na dalším snímku pan Brejžek kontroluje legitimace ČSTV, ve kterých musela být vylepena platná členská známka, byly spolu s registračními průkazy nezbytnou součástí, aby byli hráči připuštěny ke hře.

Sezónu 1965/66 jsme zakončili postupem do okresního přeboru. Momentka zachycuje naše mladíky při dost statické rozcvičce před zápasem v Roudném.

Petr Brejžek postupně přechází k ženskému týmu, dorost přebírá jako trenér Jiří Pavlíček, vedoucím se stává Lumír Janda.

Na další fotografii můžeme vidět naše vyfešákované dorostence v polocivilu. Nahoře třetí zleva je Tonda Ždiarský (strýc Rendy), který je naším věrným fanouškem.

V juniorském týmu z přelomu šedesátek a sedmdesátek jsou hned tři naši budoucí členové sině slávy, Pepík Levý, Jirka Beneš a Franta Oupic.

Bohužel nevíme, kdo byl kronikář, malou ukázkou z roku 1972 smekáme klobouček před neznámým autorem. Jak vidno branku dal Pavel Hraba, další člen sině slávy.

Pohled do historie dorostu uzavřeme fotem z 8.9.1973 před domácím utkáním se Spartakem Trhové Sviny. Stojící zleva: Hornát, Vojta, Eibl J., Žemlička, Valter a Jerhot, dole Plemátl, Eibl P., Zifčák, Racek a Liebl.

Jsou to pěkné toulky naší minulostí, pane Loulo, ať je Vám země lehká.

Minule o hřišti, nyní o těch, kteří se o něj starali. Ti, kteří jsou pro samotný fotbal nejdůležitější, bez jejich sekání, kropení, brankových sítí, lajnování a praporků hrát soutěžní zápasy nelze. Zalovíme v paměti a připomeneme si naše správce, včetně jejich neodmyslitelných přezdívek, snad se na nás nebudou zlobit. V sedmdesátkách to byl Josef Levý, zvaný „Kuželka“, který byl na hřišti víc, než doma. Správcoval, hrál za béčko a trénoval mládež, byl mírné povahy, hodný, takový táta pro všechno, díky Pepíku.

Po něm převzal žezlo pan Karel Novotný (tatínek Honzy Novotného), bohužel jen na dvě sezóny, neboť tragicky zemřel. Na fotografii z postupu mužů do 1.A třídy sedící uprostřed.

Dalším v řadě byl v osmdesátkách Miloslav „Míla“ Bouda (bratr kanonýra Ládi Boudy). Staral se o náš plac a byl zároveň výrazným fotbalovým rozhodčím. Vidíme ho uprostřed při vyhlašování výsledků Hynkáče.

Pokračujeme Radkem Penkem, byl důstojníkem, proto měl přezdívku „Plukovník“. Pořádek byl i za cenu hráčského brblání. Na snímku vlevo s míči v rukou před mačem našich starých pánů, kteří si to rozdali mezi sebou.

Následoval Jiří Dvořák, všemi řečený „Ráfek“, který se pokusil velkým úsilím zatravnit i střed hřiště, ale škvára byla nakonec proti. Jirka Dvořák byl vynikající hráč, zde v áčku Koh-i-nooru nahoře pátý zprava.

A už tu máme Jana „Kalveru“ Novotného, jeho nezaměnitelný bas byl jasným důkazem, že už maká, trénuje nebo hraje. Památné momenty nastaly, když Honza zapřáhl za embéčko traverzu a s vlčákem Alanem v autě rovnali hrací plochu. Foto se syny a vnoučaty při vstupu do síně slávy.

Pokračujeme kouzelníkem Josefem Reinhardtem, řečeným „Školník“, někdy dokázal vymyslet takové věci, nad kterými zůstával rozum stát. Byl to ale dobrák, chodil pískat naše kadety, před ním je s míčem Jiří Beneš nejml., vnuk člena síně slávy.

Pak tu máme Karla “Těleso” Bulána, kterému sekundoval Jan “Boris” Korbel, naše muzikanty, kteří někdy připomínali dvojici Pat a Mat. Byli ovšem velmi ochotní a byla s nimi vždy dobra zábava.

Končíme Miroslavem “Kebulínem” Michalem, který strávil v našem areálu hodně času, před dekádou si prošel osobním očistcem. Po “znovuzrození” sice pak sesedl ze sekačky, ale dál trénuje naše nejmenší naděje a jsou společně s Tomem Vršitým a Vencou Hojdarem velmi úspěšní.

Poklona vám všem milí správcové, bez vás bychom byli…