JEDEN KLUB. JEDNO MĚSTO. JEDNA SLAVIA.

Smutnou etapu naší historie začneme fotografií našich dorostenců, kteří stejně jako všichni ostatní museli před utkáními zdravit zdviženou pravicí. Pan rozhodčí i kapitán jsou předpisoví, ostatní se pochopitelně kroutí, jak mohou. Slávistická hvězda až na jednu výjimku šla z dresů pryč.

Že naše hvězda vadila dokumentuje i další společné foto z válečných let s neznámým soupeřem.

Vůbec první klubový protektorátní dokument potvrzuje policii, že pokračujeme ve fotbalové činnosti.

V červenci 1940 jsme přnuceni splnit nechutná protižidovská opatření, nacismus přímo zasahuje náš klub.

Okupačnímu režimu vadí i legionáři, kteří se zasloužili o vznik našeho státu, musíme poníženě potvrdit, že je ve svých řadách nemáme.

Veselejší zprávou je, že hrajeme dále fotbal, smutnější zprávou je, že naše hřiště bylo německými úřady v září 1942 zabráno, rozoráno a Bulhar na něm pěstoval zeleninu. Činnost ovšem neustává. Po dohodě se sportovním klubem S.K. Rožnov pokračujeme na jejich hřišti, což dokládá dokument z roku 1944.

Končíme návrhem odznaku k 10.letému výročí naší Slavie, abychom si ho mohli nechat vyrobit a hlavně nosit jsme opět museli potupně žádat.

Závěrem je třeba vzdát hold všem, kteří nás provedli celým tímto nelehkým obdobím, především předsedovi panu Karlu Böhmovi, povoláním učiteli.