JEDEN KLUB. JEDNO MĚSTO. JEDNA SLAVIA.

Hřiště jsme měli charakteristické, po straně tráva, uprostřed škvára. Pokud jsme chtěli získat dobré fotbalisty, tak na kvalitu hrací plochy to rozhodně nešlo. Generace hráčů má na kolenou a hýždích škvárová tetování. Náš plácek U Malého jezu je zasazen do krásného prostředí sousedství s řekou Malší, která nám ale občas ukazuje jakým je živlem. Začneme tedy snímkem po povodních z července 1954. Nad vstupní bránou ční tehdejší divný název našeho klubu TJ TATRAN Koh-i-noor ČB.

Další dvojfoto je ze stejných záplav, ukazuje i původní loděnici a pěknou konstrukci železničního mostu. Patrná je dřevěná a hranatá fotbalová branka, ty byly nahrazeny kovovými kulatými až zkraje sedmdesátek.

Mezi našimi matadory Pavlem Zýkou a Pepíkem Levým můžeme vidět onen škvárovotravnatý povrch a také reklamu KOH-I-NOOR HARDTMUTH.

Hřiště bylo všelijaké, ale bylo krásně rovné, o to se postaral místní válec, který je v obklopení našich žáčků.

Po dvou stranách hrací plochy rostly kanadské topoly, takže podzimní tréninky nebyly s míčem, ale s hráběmi.

V devadesátkách byl stav placu tristní, což vidíme na pozadí za našimi starými pány. A to přesto, že v trubkách po pravé straně byly 4 kohouty na vodní postřik.

Úplná devastace nastala při povodních v srpnu 2002, legendární se stala fotografie, kde z vody vyčnívá pouze břevno.

Novinové foto je z druhé strany, dřevěná část loděnice je ještě na svém místě, později se oddělila od zděné části a skončila v pravém úhlu u pivovarské zahrady.

Voda opadla, ale spoušť vidíme, na celý jeden rok přicházíme o hřiště. Azylem se nám stává areál Dynama na Složišti.

Přírodní katastrofa nás nezlomí, výbor v čele s předsedou Klementem Dvořákem a neúnavným Pavlem Hrabou, samozřejmě za přispění mnoha dalších, vystřihne zcela nový celotravnatý plácek s umělou závlahou, na kterém hrajeme dodnes.