Nemůžeme začít ničím jiným, než hlavní bránou do našeho svatostánku, která měla po obou stranách zděné budky, ve kterých se vybíralo vstupné. Do areálu vjíždí fotbalový výběr P.C. Vatikán.

Soupeřem jim býval tým hvězd SK Palačák, tato derby známých budějckých lokalit se konala na přelomu padesátých a šedesátých let.

Nám jde ale především o sportovní zázemí, za nastupujícími borci můžeme vidět dvě nevelké šatny hostů, ve kterých bylo jistým uměním převléci se na zápas.

Vedle nich byly sprchy, do kterých se chodilo v erárních dřevácích a za nimi nevábné sociální zařízení.

Pokračujeme pohledem z padesátek na naší klubovnu a na tehdy charakteristickou dřevěnou ohradu areálu.

Následuje poněkud úsměvné foto z železničního náspu na naší dřevostavbu, která byla smontována v roce 1946.

Na obrázku za dobře naladěnými hráči je zamřížovaný sklad, tzv. rekvizitárna, kde byly uloženy dresy a kde se fasovaly legendární gumotextilky. Vedle byla veranda s vchody do větší mužské a menší mládežnické šatny.

V rohu byla kancelář, která byla k dispozici také rozhodčím. Památná je výkonná zvuková aparatura, bohužel s jedinou deskou, takže z amplionu jsme pravidelně slyšeli od Petra Spáleného: „Učitelka Josefína vůbec nemá ústa líná…“.

Podoba našeho zázemí se výrazněji změnila až v roce 1992, kdy byly postaveny nové šatny a konečně i důstojné záchody.

Tím se uvolnily již zmíněné prostory, tehdejší předseda David Mareš dal o rok později nemalým nákladem podobu novodobému Koháči. Při přestavbě, kterou provedli Ota Kindermann s Milanem Bočkem zmizela veranda a vnitřní příčky.

Od té doby uplynulo již dalších 33let.